009 010 1 – P. abies; 011 1 – P. abies ‛Finedonensis‛; 011 2 – P. abies ‛Pendula Bohemica‛, ‛Pendula Major‛, ‛Virgata‛; 012 6 – P. abies ‛Barryi‛; 012 7 – P. abies ‛Compacta‛, ‛Ellwangeriana‛, ‛Nidiformis‛, ‛Procumbens‛, ‛Pumila Glauca‛; 013 6 – P. abies ‛Clanbrasiliana‛, ‛Humilis‛, ‛Gregoryana‛, ‛Merkii‛, ‛Ohlendorffii‛, ‛Veitchii‛; 014 2 – P. abies ‛Inversa‛, ‛Rothenhaus‛; 014 6 – P. abies ‛Renomtii‛; 015 7 – P. abies ‛Little Gem‛; 020 1 – P. asperata; 030 1 – P. bicolor; 040 3 – P. breweriana; 050 2 – P. engelmannii; 060 2 – P. glauca; 061 6 – P. glauca ‛Conica‛; 062 7 – P. glauca ‛Globe‛; 070 2 – P. mariana ‛Echiniformis‛, ‛Nana‛; 080 2 – P. mariorika; 090 1 – P. omorika; 091 2 – P. omorika ‛Nana‛; 100 2 – P. orientalis; 101 1 – P. orientalis ‛Aureo Spicata‛; 101 2 – P. orientalis ‛Gracilis Compacta‛; 110 1 – P. pingens; 111 2 – P. pungens ‛Glauca‛; 112 2 – P. pungens ‛Argentea‛, ‛Endtz‛, ‛Koster‛, ‛Moerheim‛, ‛Spek‛, ‛Vuyk‛; 112 2 – P. pungens ‛Pendula‛; 113 6 – P. pungens ‛Glauca Compacta‛; 150 1 – P. sitchensis.

Vedlejší sortiment: Výběr druhů a odrůd, kromě školkařského sortimentu, které pěstují některé školky: Mnoho dalších existuje již jen v arboretech a v parcích nebo jen v různé literatuře. P. abies ‛Aurea‛, ‛Aurea Magnifica‛, ‛Echniformis‛, ‛Maxwellii‛, ‛Pachyphylla‛, ‛Pygmaea‛, ‛Tabuliformis‛, ‛Waugh‛, ‛Wills Zwerg‛, P. engelmannii ‛Glauca‛, P. glauca ‛Echiniformis‛, ‛Laurin‛, P. glehnii, P. jezoensis, P. likiangensis, P. mariana ‛Aurea‛, P. meyeri, P. omorika ‛Expansa‛, ‛Pendula‛, P. polita, P. pungens ‛Fürst Bismark‛, ‛Glauca Globosa‛, ‛Hoopsii‛ a ‛Montgommeri‛.

Výsadba: Výsadbový materiál by měl být vždy kompaktní, vícekrát přesazovaný, s pevným kořenovým balem. U kontejnerových výpěstků dbáme, aby kořenový bal nebyl zplstnatělý, neboť takové výpěstky zakořeňují a rostou špatně. Nejvhodnější doba výsadby je brzy na podzim, již od poloviny srpna a pak na jaře krátce před rašením nebo při rašení, kdy je ovšem potřeba větší opatrnosti při manipulaci s rostlinami, aby mladé výhony nevadly, popřípadě aby nebyly ulámány. Vytáhlé dlouhé terminály výpěstků jsou znamením, že výpěstky nebyly včas přesázeny, a je nebezpečí, že zůstanou po výsadbě „krkaté“, málo zavětvené. Úspěch s přesazováním vyšších vzrostlých smrků závisí hlavně na tom, zda byly dříve vícekrát přesazovány. Zásadně můžeme přesazovat všechny druhy až do velikostí, jaké techniky zvládneme. Školkařsky připravené exempláře mohou být o výškách do 7 m.

Stromovité druhy vysazujeme v krajinářských a sadových úpravách, v lesoparcích, jako doprovodnou zeleň komunikací a v ochranných výsadbách. Jejich odrůdy pak uplatňujeme v parcích a větších zahradách, solitérně i ve volných skupinách. Ve vlhčí poloze výjimečně jako tvarované živé ploty sázíme i nás smrk domácí. Při výběru stanoviště musíme dobře uvážit dané prostorové možnosti, neboť růstové vlastnosti jednotlivých duhů a odrůd jsou hodně odlišné. Zatímco vzrůstné sorty potřebují ve skupinových výsadbách parkových úprav spon až 8 x 8 m (s výplňovými dřevinami, aby byl zaručen dobrý start výsadby), vystačíme u některých zakrslých odrůd se sponem 80 x 80 cm. Avšak zde musíme vědět, zda nejsou roubované, neboť roubovance rostou podstatně rychleji a silněji než řízkované výpěstky. Proto se snažíme získat pro výsadbu zakrslých smrčků do skalek, na květinové zídky a terasy, na vysazování hrobů a kamenných žlabů i do atriových zahrádek výhradně řízkované pravokořenné výpěstky. Solitérní rostliny sázené do trávníků, na větší alpína nebo do větších skupin mohou být roubované.

Dalším hlediskem při výběru stanoviště je, aby byla poloha vlhčí a světlá. Teplejší a chráněnější polohu, mimo mrazové kotliny, vyžadují P. polita, P. sitchensis, P. jezoensis, avšak i mezi semenáči P. abies najdeme typy, jejichž jarní výhony trpí pozdními mrazy.

Nejvhodnější půda pro smrky je vlhčí až čerstvá, humózně hlinitá nebo písčitě až kamenitě hlinitá. Na jílovitých půdách zakoření smrky jen mělce a je pak nebezpečí vývratu. Reakce půdy musí být kyselá až slabě alkalická, neboť smrky sice snášejí vápník, nikoliv však v nadměrné míře. Moc se jim nedaří v městském prostředí, nesnášejí sucho, zakouřené ovzduší a zasolené půdy. Nejodolnější jsou tzv. stříbrné smrky a omoriky (P. pungens ‛Glauca‛ a P. omorika), jejichž méně vzrůstné kultivary uplatníme i v předzahrádkách, na terasách, v blízkosti budov a na nádvořích.

Řez: Smrk domácí můžeme stříhat jako živý plot, je-li poloha dost vlhká, jinde odspodu prosychá. Upravovat tvar řezem můžeme podle potřeby u všech druhů, děláme-li to odborně. Řežeme nejlépe na podzim nebo na jaře před rašením.

Pamatovat musíme také na včasnou probírku hustých výsadeb. Smrky prořídlé v důsledku hustého zápoje se již nezaplní.

Ošetřování: Výsadby smrků může ohrozit mnoho chorob a škůdců. Jsou to plíseň šedá (Botrytis cinerea) na mladých výhonech a odumírání mladých výhonů P. pungens ‛Glauca‛ (Ascochyta piniperda), kdy stříkáme v květnu opakovaně CAPTANEM, resp. přípravkem ZINEB. Dále je to sypavka smrková (Lophodermium macrosporum) a zlatoslizka smrková (Chyrsomyxa abietis). Proti těmto chorobám stříkáme od poloviny července do začátku srpna měďnatými přípravky, resp. při rašení zinkovými fungicidy (ZINEB).

Škodu mohou způsobit také různé mšice, i hálkotvorné (Sacchiphantes abietis, S. viridis, Aelges laricis, Pineus pineoides a Liosomaphis abietina), které ničíme před rašením olejovými přípravky. Nebezpečný je roztoč Paratetranychus ununguis, avšak zde někdy stačí ostrý, za suchého počasí častěji opakovaný proud vody z hadice, abychom se tzv. červeného pavoučka zbavili. Konečně musíme dát pozor i na housenkovité larvy, které ožírají mladé jehličí (např. Pritiphora abietina), a při výskytu stříkat LINDANEM. Po výsadbě malých velikostí mohou nastat škody i okusem zvěří. S oblibou je ožírán i smrk pichlavý.

Proti plevelům můžeme použít atrazinové přípravky v dávce 0,5 g.m^-2.

032 010 5 – C. vulgaris, 10/12/15/20 cm, trsy z výsevu, dělence,

011 5 – C. – ‛Alba‛, ‛Alportii‛, ‛Carlton‛, ‛C. W. Nix‛, ‛H. E. Beale‛, ‛J. H. Hamilton‛, ‛Mullion‛ a ‛Tib‛,

8/10/12/15/20 cm, s rašelinovým balíčkem.

Vedlejší sortiment (výběr osvědčených kultivarů podle HIEKEHO): C. vulgaris ‛Alba Searlei‛, ‛Argentea‛, ‛Aurea‛, ‛Augustus Beauty‛, ‛Curprea‛, ‛Foxii‛, ‛Hammondii‛, ‛Kit Hill‛, ‛Lutescens‛, ‛Minima‛ a ‛Plena‛.

Výsadba: Bohatý sortiment vřesů obsahuje nejrůznější růstové formy a barvy od bílé do tmavě červené. Podle toho je můžeme použít jako půdní kryt, k ozelenění přírodních partií alpín, upravených ploch na skalkách i na kamenných zídkách a také do roviny v malých skupinách, na obruby i jednotlivě ve společenství se zakrslými jehličnany v menších zahradách. V oblastech s odpovídajícími půdními podmínkami můžeme vysazovat původní druh i v krajinářských úpravách jako plošné velkovýsadby na svahy.

Předpokladem pro zdárný růst je vysazování mladého výsadbového materiálu s rašelinovými balíčky do kypré a chudé písčitohumózní půdy. V případě potřeby ji upravíme přídavkem rašeliny, vřesovky nebo jehličnaté hrabanky. Nejvhodnější reakce půdy je pH 4 až 5. Vzdálenost jednotlivých rostlin při výsadbě se řídí vzrůstem kultivaru (od 15 cm u zakrslých do 35 cm u původního druhu).

Řez: Vřes vysazujeme zpravidla hustě, aby se porost v roce výsadby zapojil. To má za následek, že se rostliny vzájemně tísní a vytahují se příliš do výšky, přičemž jsou uvnitř holé a zvenku nevzhledné. Tomuto vývoji můžeme zabránit jen každoročním seřezáváním v předjaří až na spodní část ještě zelených výhonků. Ze starého dřeva nelze očekávat vyrovnané obrážení. Větší plochy sestříháme plotovými, popřípadě mechanickými nůžkami. Stříhat můžeme po centimetrech a vzniklý odpad nechat v porostu jako nastýlku, kterou doplníme dobře provlhčenou vrstvičkou rašeliny, což velmi přispívá ke zdárnému růstu a kvetení.

Ošetřování: Pro zálivku používáme nejlépe měkkou vodu. Přílišné velké vlhko vřesům neprospívá, stejně tak jako hnojivé závlahy a vyhnojené půdy, kde keříky rozklesnou a nevytvoří kompaktní polštáře.

Chorobami a škůdci nebývá vřes napadán.