005 010 2 – G. biloba.

Vedlejší sortiment: G. biloba ‛Argenteovariegata‛, ‛Fastigiata‛, ‛Laciniata‛, ‛Pendula‛, ‛Tremonia‛ a ‛St. Cloud‛.

Výsadba: Jediný druh jehličnanů, který se ve školkách pěstuje i ve vysokokmeném tvaru, je G. biloba. Při 8 až 16 cm obvodu kmene musí být alespoň 4x přesazován, má-li být po výsadbě záruka ujmutí. Časté přesazování je podmínkou pro jisté ujmutí výsadby.

Vk můžeme velmi dobře uplatnit jako stromořadí. Většinou však vysazujeme v sadových a zahradních úpravách jen kmínkovité, od země zavětvené tvary, kultivary výhradně solitérně, původní druh i v malých skupinách.

Stanoviště volíme volné, slunné, teplé, s mírně suchou až vlhkou půdou kyselé až alkalické reakce. Obsah vápníku v půdě je žádoucí.

Řez a ošetřování: Kromě vyvětvování alejových stromů a odstraňování dvojáků v koruně jinany neřežeme. Jinan je odolný k městskému prostředí a exhalacím. Nesnáší však zasolení, husté osázení půdy pokryvnými rostlinami a zpevněný povrch půdy.

206 010 2, 3 – T. americana (‛Nova‛); 020 2, 3, 8 – T. cordata; 030 2, 3, 6 – T. euchlora; 040 2, 3 – T. europaea; 041 2, 3, 6 – T. europ. ‛Pallida‛; 050 2, 3 – T. mongolica; 070 2, 3, 6, 8 – T. platyphylla; 060 2, 3 – T. petiolaris; 080 2, 3, 6 – T. tomentosa, 100/125/150/200/250 cm, 2x přesaz., Vk 180 cm – 5/6/8 cm, Vk 200 cm – 8/10/12/14 cm, 2x přesaz., Vk 220 cm – 12/14/16/18/20/25 cm, 3x přesaz., (8) – 50/70/125 cm, 1x přesaz.

Vedlejší sortiment: T. amurensis, T. chinensis, T. dasystyla, T. flaccida, T.flavescens, T. henryana, T. heterophylla, T. insularis, T. japonica, T. juranyiana, T. mandshurica, T. maximowicziana, T. miqueliana, T. moltkei, T. neglecta, T. oliveri, T. orbicularis, T. platyphylla ‛Aurea‛, ‛Fastigiata‛, ‛Laciniata‛, T. tomentosa ‛Beteramsi‛, ‛Brabant‛, T. tuan a T. varsoviensis.

Výsadba: Školkařsky pěstované lípy pro výsadbu vysazujeme na trvalé stanoviště i jako vzrostlé stromy do obvodu kmene 30 až 40 cm zásadně bez balu, musí být ovšem 4 až 5krát přesazované, tedy s dobře vyvinutým kořenovým systémem s bohatým vlášením. Totéž platí o keřích stromů. Zde norma předepisuje nejméně 5 výhonů, avšak pro sadové i krajinářské úpravy mohou stačit i 3 výhony od země, pokud je zřejmé, že se z nich vyvinou alespoň 3 kmínky, ze kterých později vyrostou vícekmenné stromy. U hotových vysokokmenů dbáme hlavně na rovný kmen, průběžný až do koruny, zakončený vzpřímeným terminálním výhonem. Pro živé ploty a stěny používáme buď mladé, 3leté výpěstky, 1krát přesazované, nebo výpěstky 5leté, 2krát přesazované, kmínkovité, od země zavětvené, popřípadě i starší, 3krát přesazované výpěstky, hustě od země zavětvené, s každoročně sestříhávaným obrostem, vyšší než 125 cm.

Stanoviště volíme pro lípy zpravidla slunné, ač mimo druhy s plstnatým listem (T. tomentosa) snesou i polostín.

Půdy mohou být běžné lehčí i těžší ornice, tedy prokypřené, živné a přiměřeně vlhké.

Lípy vysazujeme hlavně ve větších sadových i krajinářských úpravách, někdy i jednotlivě blízko budov a pomníků. Specifické ekologické požadavky se však pro jednotlivé druhy dost liší a podle toho vybíráme také optimální stanoviště:

T. americana – vysazujeme skupinově, solitérně i jako stromořadí na půdách čerstvých, propustných, písčitých až štěrkovitých i vápenitých. Je citlivá na slehlou půdu, snese úpal, nikoliv sucho.

T. cordata – vysazujeme skupinově, solitérně, v ochranných výsadbách, v historických zahradách, na tvarované živé ploty a stěny a též jako jednotlivé stromy poblíž budov na nádvořích; nikoliv ve městech. Půdy vyžaduje mírně suché až vlhčí, hlinité i jílovité, mohou být i kyselé, raději však alkalické, činné. Nesnáší městskou oblast.

T. euchlora – uplatňujeme skupinově v parcích, jako doprovodnou zeleň komunikací, méně jako alejový strom. Půdy volíme hluboké, čerstvé, nepříliš písčité, neutrální až silně alkalické. Hodí se do města.

T. europaea – využíváme skupinově v sadových úpravách, jako stromořadí v širokých ulicích. Půdy volíme mírně suché až čerstvé, hluboké, hlinité i jílovité. V úzkých ulicích trpí chorobami a škůdci.

T. europaea ‛Pallida‛ – odolnější a vznosnější než původní druh.

T. platyphylla – uplatňujeme jako druh T. cordorata, který však vyžaduje půdy výživné, hluboké, humózně hlinité, dostatečně vlhké. Snáší vápník.

T. tomentosa – vysazujeme skupinově a velmi dobře solitérně i jako městské stromořadí a silniční doprovodnou zeleň. Půdy mohou být čerstvé až mírně suché, slabě kyselé až alkalické. Je to nejodolnější lípa v městském a průmyslovém prostředí, vyžaduje však otevřený půdní povrch, tedy dostatečně velké mísy kolem stromů.

T. petiolaris – vysazujeme vysloveně solitérně jako parkový strom. Je náročnější na teplo o živiny než ostatní druhy lip.

Řez: Při výsadbě zkrátíme až o jednu polovinu slabé a vytáhlé koruny stromků se slabou kořenovou soustavou, přičemž dbáme, aby zůstal na terminálním výhonu pod řezem silný pupen, směřující nad poslední řez ve školce. Konkurenční výhony při tom vyřízneme až na patku. Husté, ve školce pravidelně sestříhávané koruny silnějších stromů jen mírně prosvětlíme. Pokud chceme na trvalém stanovišti vypěstovat z jednokmínkových výpěstků vícekmenné stromy, seřízneme je druhým nebo třetím rokem po výsadbě až na pařez a z narostlých nových výhonů vybereme ty nejvhodnější pro budoucí kmeny. Výborná regenerační schopnost lip nám umožňuje i soustavné zmlazování hlavních druhů silničních stromořadí mimo druh T. tomentosa. Při tom však pamatujeme, že lípy mají málo trvanlivé jádrové dřevo, a že musíme proto každou větší ránu včas ošetřit. Ošetřování památných lip přenecháme profesionálním pracovníkům.

Postranní větve se vyznačují u většiny druhů na volném prostranství výraznou hypotonií, tzn., že se rozvětvuje i spodní část větví, čímž se samovolně vytvářejí malebné, rozložité koruny stromů s větvemi převislými až k zemi. Tím se vysvětluje i schopnost a vhodnost lip pro tvarování živých plotů, stěn a loubí, zelených až k zemi. Tyto stěny stříháme v předjaří a ještě jednou koncem června nebo v červenci.

Ošetřování: Slabší stromky přivážeme po výsadbě ke kůlům, vzrostlejší zakotvíme. Zanedbatelné není ani důkladné zašlemování nově vysázených stromů a keřů, aby styk i vlasových kořenů s vlhkou zemí byl dokonalý.

Půdu kolem stromů a keřů udržujeme v bezplevelném stavu. Zakořeněné výsadby snedou herbicidy na bázi simazinu až do dávky 1 g.m^-2.

Na suchém stanovišti a hlavně ve městech se objevuje na lípách sviluška Tetranychus tiliarius. Postřik akaricidními přípravky přichází většinou pozdě. Neošetřované stromy napadají dřevokazné houby a nektriové usychání větví (Nectria cinabarina), které je zároveň znamením, že nevyhovuje stanoviště.

144 010 1,2 – M. alba, 60/100 cm, 3 až 5 a 5 až 7 výhonů, 2x přesaz. keře,

8 – M. alba, 40/80 cm, 2 až 3leté, 1x přesaz.,

011 4 – M. – ‛Pendula‛, 80/125 cm, pyramidy,

5/6/8 cm, Pk 160 cm, s balem,

020 1,2 – M. nigra, 60/80/100/150/200 cm, 2x přesaz. s balem,

3 – M. nigra, 8/10/12 cm, Vk 180 cm, 3x přesaz. s balem.

Vedlejší sortiment: M. rubra, M. australis, M. carhayana, M. kagayana, M. mongolica, M. alba v kultivarech ‛Aurea‛, ‛Constantinopolitana‛, ‛Laciniata‛, ‛Macrophylla‛, ‛Pyramidalis‛ a několik italských kultivarů u nás vyzkoušených: ‛Rosa di Lombardia‛, ‛Colombasse‛, ‛Colombassette‛, ‛Limoncina‛ (nekvete a neplodí), ‛Giazzola‛, ‛Pomera‛ a ‛Trentin‛.

Výsadba: Výsadbový materiál dobýváme pokud možno bezprostředně před výsadbou, bez zemního balu. Jen silnější keře a Vk přesazujeme raději s balem, zejména při přepravě na vzdálenější trvalé stanoviště nebo při delším časovém odstupu od dobývání do výsadby. Kořeny stromků nesmíme nechat vystavené větru nebo slunci. Vedlejší sortiment dnes slouží výhradně pro sbírkové účely.

Pro sadovnické úpravy použijeme školkařský sortiment hlavně pro živé stříhané ploty a stěny, silnější keře pro skupinové výsadby, Vk pro solitérní výsadbu, stromořadí a široké aleje v jižnějších oblastech. M. alba ‛Pendula‛ můžeme vysadit solitérně jako atraktivní dřevinu ve tvaru pyramidy, vyvazované ke kůlu nebo jako polokmen v menších zahradách, kde je zajímavá i hojností chutných plodů.

K vysokokmenům musíme dát při výsadbě kůly, aby rostly vzpřímeně. Živé ploty vysazujeme v jedné řadě na vzdálenost 30 až 40 cm, popřípadě i do dvou řad v trojsponu na vzdálenost 50 cm. Husté ploty můžeme založit z jednovýhonových sazenic ve sponu 20 x 25 cm, které po výsadbě sestříháme na výšku 15 až 20 cm. Z narostlých výhonů ponecháme každé rostlině jen ten nejsilnější a ty potom vzájemně křížem proplétáme a v místě zkřížení je svazujeme lýkem nebo páskou PVC, aby se po zesílení výhonů úvazek nezařezával. Postranní obrost stříháme. Výšku udržujeme zpočátku na 1 m, později výše.

Vhodná stanoviště pro moruše nalézáme hlavně v teplejší oblasti, ale mohou být i ve vyšších polohách, pokud jsou svahy obráceny k jihu, chráněny před studenými větry.

Půdy nemusejí být příliš výživné. Na půdách úrodných a vlhkých a v polohách severních moruše namrzají. Nejlépe se daří moruším v půdách lehčích, hlubších, kyprých, hlinitých a hlinitopísčitých, přiměřeně humózních a výhřevných. Špatně rostou na suchých kopcích a v půdách s nepropustnou jílovitou nebo skalnatou vrstvou.

Řez: Stejně jak je uvedeno při zakládání živých plotů, sestříháme i při solitérní a skupinové výsadbě jednoleté výhony keřů i Vk u slabších výpěstků na výšku 15 až 25 cm a u silnějších výpěstků na výšku 25 až 35 cm. V případě potřeby můžeme tento řez v příštím roce opakovat. V dalších letech uděláme jen průklest a úpravu rovnováhy koruny keřů a stromů a tvarovací řez živých plotů v únoru až březnu. U přísně stříhaných plotů řežeme pak ještě za zelena v červnu. Když vzrostlé moruše scházejí, aniž bychom pozorovali choroby, můžeme je radikálně zmladit. V zimě seřízneme korunu na 3 až 6 kosterních větví, řezy zahladíme a zamažeme. První rok necháme vyrůst všechny výhony, druhým rokem pak přebytečné výhony odřízneme. Nevyzrají-li letorosty, zmrazají asi do 1/3. Na jaře musíme zčernalou část odřezat. Moruše (bílé) snesou mráz do – 30 °C.

Ošetřování: Po jarní výsadbě musíme moruše za suchého období zalévat a udržovat bezplevelné mísy kolem stromků. Přihnojování není zpravidla potřeba. Jen když vidíme, že mladá výsadba zaostává ve vývoji, přihnojíme ledkem. Může se vyskytnout také chloróza, jejíž příčinou může být přebytek vápníku nebo vody.

Z chorob se může objevit u nově vysázených moruší zasychání pupenů (Gibberella moricola), spála listů moruše (Mycosphaerella morifolia), roz morušová (Septogloeum mori), bakterióza moruší (Bacillus cubonianus), na starších stromech nektriové usychání větví (Nectria cinnabarina) a hniloba kořenů, způsobená václavkou obecnou (Armillaria mellea) a houbou kořenokaznou (Rosellinia necatrix).

Ze škůdců se vzácněji vyskytuje na moruších puklice švestková (Eulecanium corni).

Pro ochranu rostlin můžeme ve větších výsadbách použít běžné fungicidní přípravky. Pro ojedinělé a vzrostlé exempláře je ochrana prakticky neproveditelná. Proti puklici švestkové je nutný zimní postřik. Nesmíme také zapomenout, že moruše s oblibou okusují hlodavci.