Výsadba: Zpravidla vegetativně množené rostliny z hrnků vysazujeme opatrně – v rukavicích – na chráněné, mírně zastíněné místo pod vyšší dřeviny na zahradě do vlhké humózní půdy. Většímu rozšíření těchto zajímavých dřevin brání obtížná manipulace při vypěstování a výsadbě sazenic.

Řez a ošetřování: Chceme-li dopěstovat objemnější keře, musíme sazenice druhým rokem po výsadbě seříznout nakrátko, aby vyrašily odnože. Pak již necháme rostliny volně růst. Okopáváme jen mělce, abychom nepoškodili dužnaté kořeny.

125 010 1 – K. pictus, 40/60/80/100 cm, s balem,

100/125/150 cm, 3x přesaz. s balem.

Vedlejší sortiment: K. pictus var. magnifica a var. maximoviczii.

Výsadba: Již jako školkařský výpěstek můžeme tuto dekorativní dřevinu uplatnit v náročnějších zahradních a parkových úpravách solitérně na plném výsluní ve výživné vlhké půdě.

Řez a ošetřování: Málo rozvětvené keře brzy přerůstají do stromovitého tvaru. V tomto případě nemusíme téměř vůbec napomáhat řezem, ale spíše závlahou, neboť v létě potřebuje Kalopanax hodně vody. V suchém prostředí, zejména po tuhých holomrazech, se stane, že utrpí, avšak brzy se opět zotaví. Půdu kolem rostlin nesmíme hluboko kypřit, neboť se mohou vytvářet kořenové výmladky, které bývají nepříjemné. Výmladky se vytvářejí také po zmlazení.

096 010 7 – H. colchica, 40/60/100 cm, s hrnkovým nebo kontejnerovým balíčkem,

011 7 – H. ‛Arborscens‛, 30/40/50/60 cm, s balem, 2x přesaz.,

020 7 – H. helix, 20/40/60/80/100 cm, s hrnkovým nebo kontejnerovým balem,

021 7 – H. – ‛Arborescens‛, 30/40/50/60 cm, s balem, 2x přesaz.,

7 – H. – ‛Conglomerata‛, ‛Conglomerata‛, 10/15/20/30 cm z hrnků nebo z kontejnerů,

7 – H. – ‛Erecta‛, 20/30/40 cm, z hrnků nebo z kontejnerů,

7 – H. – ‛Minima‛, 15/20/30/40 cm, z hrnků nebo z kontejnerů,

7 – H. – ‛Sagitaefolia‛, 20/30/40/60 cm, z hrnků nebo z kontejnerů,

030 7 – H. hibernica, 40/60/80/100 cm, z hrnků nebo z kontejnerů,

80/100/125/150 cm, 3x přesaz. s balem.

Vedlejší sortiment: Kompaktně rostoucí: H. colchica ‛Rhombifolia Purpurea‛, H. helix ‛Leak Leaf‛ a ‛Meagheri‛.

Popínavé: H. colchica ‛Aureo-variegata‛, ‛Aureo-striata‛, ‛Dentato-variegata‛ a var. dentata.

Dále několik slaběji rostoucích kultivarů druhu H. helix, které mají význam jako hrnkové květiny okrasné listem a pro výsadbu žardiniér a mobilní zeleně.

Výsadba: Nejširší uplatnění nalézáme pro domácí druh H. helix jako pokryv půdy severních svahů, pod vysokými stromy a ve stínu budov. Avšak i na plném slunci, má-li dostatek vláhy, roste břečťan dobře.

Vysazujeme nejčastěji menší velikosti od poloviny srpna do konce října a potom od března do poloviny května. Rostliny 20/40 cm sázíme na vzdálenost 35 až 40 cm, větší při plošné výsadbě na 50 až 75 cm za předpokladu, že mají alespoň 3 až 5 výhonů. Jednoleté řízkovance s jedním až dvěma výhony bychom neměli vysazovat, neboť ošetřování takové výsadby je nákladné.

Nezastupitelné uplatnění domácího břečťanu nacházíme při jeho výsadbě na severní straně u zdí, budov, teras a skalních partií. Zde se za několik let vypne až do výšky 10 m, není-li poloha příliš větrná. Pne se i po hladkých stěnách. Výhody popínání domovních zdí břečťanem jsou proti všeobecně vžitému názoru velké; střechovitě uspořádané olistění zabraňuje namoknutí zdí za deště. Svými vzdušnými a sacími kořínky břečťan vysušuje zdivo a zároveň šetří energií na vytápění budov. Břečťanem obrostlý dům spotřebuje o 10 % méně paliva (podle zprávy časopisu Handelsblatt – NSR – ze dne 27. 11. 1978). Navíc se ušetří obnovovací omítky. Zeleň břečťanu nestárne a nešedne, obnovuje se sama.

Zakrsle rostoucí břečťany H. helix ‛Conglomerata‛ a H. helix ‛Erecta‛ vysazujeme do skalek, na stranu květinových zídek odvrácenou od slunce i jako nízké obruby kolem dlážděných pěšin. Formy ‛Arborescens‛ vysazujeme jako solitéry v náročnějších zahradních úpravách.

Všechny typy břečťanů můžeme použít k výsadbě na hřbitovech a v mobilní zeleni k výsadbě ozdobných nádob.

Vzrůstné kultivary můžeme nechat pnout po kmenech starších i volně rostoucích stromů. Rovněž můžeme břečťan použít na vytvoření přenosných živých stěn (pro zahradní kavárny) tak, že osázíme truhlíky s mřížkami, na které výhony vyvážeme.

Půdu pro všechny druhy volíme hlinitohumózní a vlhčí. Starší porosty snášejí po přechodné období i půdy sušší.

Řez: Výhony, které přerůstají vymezenou plochu buď na zemi, nebo na zdi, můžeme kdykoliv sestříhat. Když břečťan vyšplhá na stromy vysoko nebo když přeroste vyšší zeď a dostane se na plné slunce, zarazí růst a vytvoří plodnou formu, kterou dále vegetativně množenou nazýváme kultivarem ‛Arborescens‛. Plodonosné větvičky řežeme pro dekorační účely až pozdě na podzim.

Ošetřování: Vhodné druhy k výsadbě musíme vybírat podle podnebí. Zcela odolný v našich zimách je H. helix. Velkolisté i malolisté druhy jsou v drsnějších polohách choulostivější. Výsadby na výsluní musíme zpočátku na zimu zastínit. Po výsadbě, dokud rostliny pevně nezakoření, udržujeme půdu vlhkou. To platí také pro výsadby v nádobách. Zde musíme růstu a tvorbě hezkého olistění napomáhat přihnojováním. To neplatí pro miniaturní formy, které ve výživné půdě ztrácejí svůj typický tvar listů.

V přehnojených půdách se objevuje v mokrých letech rakovina břečťanu (Pseudomonas hederae). Pomůže jen odstranění napadených částí a postřik měďnatými přípravky. Dalšími chorobami jsou některé skvrnitosti listů (Collelotrichum hedericola, Gleosporium paradoxa, Phyllosticta hedericola a Vermicularia trichella).

Také roztoče a různé publikace (Asterolecanium fimbriatum a Aspidotus hederae i Phenacoccus aceris) mohou břečťan vysázený na nevhodném stanovišti poškodit. Opatření proti těmto chorobám jsou dost obtížná.

011 010 1 – A. elata,     60/80/100 cm, s 1 výhonem, s balem,

80/100/150 cm, s více výhony, s balem,

150/200/250 cm, 3x přesaz. s balem,

011 1 – A – ‛Aurea-variegata‛, 30/40/60/80 cm, roubované, s balem

A. – ‛Variegata‛, 30/60/80 cm, roubované, s balem.

Ostatní sortiment: A. chinensis a A. spinosa.

Výsadba: Rostliny původních druhů Aralia vysazujeme většinou jednotlivě, zřídka do volných skupin ve větším rozponu (v parkových úpravách).

Barevné kultivary, známé již z přelomu století, jsou dosud vzácné a ve větších exemplářích jsou málokde pěstovány. Vysazujeme je výhradně jako solitéry v menších zahradách.

Všechny druhy i kultivary milují výsluní s pohyblivým stínem. Na slunném stanovišti vyžadují přes léto dostatek vláhy. Vyžadují půdu výživnou, propustnou, písčitohlinitou, s větším obsahem humusu.

Mladší sazenice A. chinensis a A. spinosa, jsou-li čerstvě dobývány, nemusíme sázet s balem. A. elata můžeme přesazovat i jako velké solitérní rostliny. Je to však nepříjemná práce a keře, které nebyly vícekrát přesazovány, neudrží bal a po výsadbě odshora zasychají nebo se vůbec neujmou.

Aralie přesazujeme na jaře, neboť rostliny na podzim přesazované přes zimu namrzají.

Barevné kultivary můžeme pěstovat též jako dekorační dřeviny ve velkých, nejlépe kameninových nebo betonových mísách.

Řez: Při výsadbě zkracujeme jen mladé jednovýhonové sazenice, abychom rostliny vedli k rozvětvení. Sazenice starší, vícevýhonové, zejména přesazované s balem, při výsadbě nikdy neseřezáváme, neboť by ztratily typický habitus, pro který je vysazujeme. V dalších letech zkracujeme slabé postranní výhony, které pod listovou korunou terminálních výhonů krnějí.

Ošetřování: Musíme počítat s tím, že aralie většinou odnožují a vyrážejí z kořenů přeseknutých při kultivaci půdy. Proto kypříme jen mělce nebo raději půdu nastýláme, což je prospěšné zejména na zimu.

V drsných podmínkách ovazujeme výhony proti zimnímu slunci v prvních letech po výsadbě chvojím nebo rákosem.

Odplevelení triazinovými herbicidy aralie nesnášejí. Dotykovými herbicidy je možné omezit nežádoucí odnožování způsobené hlubším řezem.

015 010 1 – A. sieboldianus, 60/80/100/125 cm,

011 1 – A. – ‛Variegatus‛, 40/50/60/80/100 cm.

Sbírkový sortiment: Výběr z dalších 29 taxonů: A. cissifolius, A. henryi, A. leucorrhyzus, A. senticosus, A. sessiliflorus, A. setchuensis a A. simonii.

Výsadba: Sázíme jednotlivě, před větší skupiny, trnité druhy vzpřímeného vzrůstu i jako volně rostoucí živé ploty, avšak jen tam, kde nemohou přijít k úrazu děti. Sázíme do propustné, dobré půdy. A. sieboldianus se spokojí i s půdou kamenitou na plném výsluní. Acanthopanax ve stínu roste, ale méně plodí. Prostokořenné keře vysazujeme raději na jaře, neboť poraněné dužnaté kořeny, je-li zima mokrá, zahnívají, a je-li tuhá, namrzají. Vzrostlé dobře prosvětlené keře lze přesazovat sice s technickými obtížemi, avšak úspěšně.

Řez: Před výsadbou musíme přeseknuté kořeny zahladit. Solitérní keře upravíme průklestem, přestárlé zmlazením, namrzlé sestříháme až na zdravé dřevo a odpad spálíme. Při dobývání, řezu a sázení pracujeme v kožených rukavicích.

Ošetřování: První zimu po výsadbě nastýláme půdu kolem keřů po zamrznutí. Choulostivé druhy chráníme na zimu chvojím. Po hlubší okopávce, popřípadě obrývání, obrážejí kořeny některých druhů, což není vítané. Proto raději ničíme plevel kolem trnitých keřů jen škrabkou na dlouhé násadě.

Choroby a škůdci se běžně nevyskytují. Předčasné podzimní zbarvení listů, popřípadě opad listů, u některých druhů má fyziologické příčiny v nedostatku nebo přebytku vody.