170 010 2, 3 – P. fraxinifolia, 80/125/150/200 cm,

3 – P. fraxinifolia, 10/12/14/16 cm, Vk, 3x přesaz, s balem,

16/18/20 cm, Vk, 4x přesaz., s balem,

020 2 – P. rehderiana, 80/125/150/200 cm,

030 2 – P. stenoptera, 80/125/150/200 cm.

Vedlejší sortiment: P. hupehensis, P. paliurus a P. rhoifolia.

Výsadba: Protože má výsadbový materiál dužnaté kořeny, musíme dbát, aby se při dobývání a dopravě nepoškodily.

Paořechy vysazujeme v sadových úpravách do čerstvé i nezpracované hlinité půdy, jako parkové stromy a jako skupinové dřeviny, popř. u dětských hřišť na šplhání. Vhodné stanoviště je také na okraji vodních ploch.

Řez a ošetřování: Při výsadbě pečlivě zahladíme kořeny. Nadzemní část necháme co nejdéle volně růst. Když se vytvoří více kmenů, nesnažíme se převést dřevinu na jednokmenný tvar, neboť po silnějším zmlazení vyhání paořech hodně kořenových výběžků, přičemž velice málo obráží z adventivních pupenů na kmeni a větvích. Míza paořechů proudí velmi časně v předjaří, proto děláme případný průklest nebo vyvětvování raději v pozdním létě.

117 010 2 – J. cinerea, 125/150/200 cm, 2x přesaz,

3 – J. cinerea, 5/6/8/10 cm, Pk, 180 cm,

8/10/12 cm, Vk 200 cm,

6 – J. cinerea, 8/10/12/14 cm, kmen 220 cm, 2x přesaz.,

020 2 – J. cordiformis, 125/150/200 cm,

3 – J. cordiformis, 5/6/8/10 cm, Pk 180 cm,

8/10/12 cm, Vk 200 cm,

030 2 – J. microcarpa, 80/100/125/150 cm,

040 2 – J. nigra, 125/150/200/250 cm,

3 – J. nigra, 5/6/8/10/12 cm, Pk 180 cm,

8/10/12 cm, Vk 200 cm,

6 – J. nigra, 8/10/12/14 cm, Vk 220 cm,

050 2 – J. regia, 140/180/220 cm, podle ČSN,

6 – J. regia, 5/6/8/10/12 cm, Vk 180 až 200 cm.

Vedlejší sortiment: J. cathayensis, J. intermedia, J. mandshurica, J. sinensis a J. stenocarpa.

Výsadba: Ořešáky vysazujeme brzy na podzim nebo v předjaří. Nejlepší materiál je čerstvě dobývaný. Ořešáky dobývané na podzim a přes zimu jen založené mívají na jaře kořeny poškozené mrazem nebo mokrem a s počínající nekrózou. Proto je při zahlazování před výsadbou pozorně prohlédneme a výpěstky s nahnědlými nebo černajícími kořeny vyřadíme. Také je nevhodné vysazovat nepřesazované vzrostlé ořešáky. Můžeme však vysazovat vzrostlé stromy s balem, pokud jsou alespoň 3krát až 4krát přesazované při obvodu kmene 14/16/18/20/ cm.

Ořešáky uplatníme především solitérně nebo do skupin ve velkých sadových a krajinářských úpravách. Z vysokokmenů J. regia, J. nigra a J. cinerea můžeme zakládat široké aleje v místech, kde nepřekážejí dopravě, nebo ve stromovkách či parcích kultury a oddechu, popřípadě u rekreačních středisek. Jednotlivě je vysazujeme kolem budov, ve dvorech, hojněji na návsích, nepříliš suchých stráních, podél cest, honů i vodních toků. Méně známé druhy vysazujeme hlavně v arboretech, přestože jsou vhodné i do sadových úprav. Musí však být dost výsadbového materiálu.

Stanoviště vybíráme slunné a pro mladou výsadbu chráněné proti studeným větrům.

Vhodná je půda hluboká, výhřevná, pokud možno vlhká, s podzemní vodou v hloubce 2 až 5 m pod povrchem. Vhodné jsou pro všechny ořešáky i půdy kamenité, s obsahem zeminy alespoň 20 %. Méně vhodné jsou půdy písčité, není-li podzemní voda alespoň 2 m pod povrchem. Nejlepší pro ořešáky jsou půdy hlinité, s obsahem jak humusu, tak vápníku, a vápenité půdy s obsahem humusu a dostatkem vláhy. Výjimečně roste ořešák i na půdách neutrálních až slabě kyselých.

Řez: I když se všeobecně říká a píše, že ořešák špatně snáší řez, poznáme v praxi, že velmi rychle regeneruje poškozené nadzemní části. Rány způsobené odborným řezem na jaře po začátku rašení nebo koncem července až začátkem srpna dobře zacelí. Řežeme-li pilkou, rány ihned zahladíme.

Ať již vysazujeme ořešáky ve tvaru špičáků nebo jako keře, vedeme je dále řezem do přirozeného tvaru stromu, popřípadě vícekmenného stromu, soustavným zkracováním obrostu kmínku nebo zpětným řezem a vyvazováním terminálu. Tím vypěstujeme stromy s rovným, průběžným kmenem, který je u ořešáků zvlášť cenný. U špičáků pro méně jakostní půdy zkrátíme hned na jaře po výsadbě při rašení terminál o 10 až 30 cm, aby na něm zůstalo alespoň 6 dobře vyvinutých oček, ze kterých založíme korunku. Jakmile kmeny dostatečně zesílí, vyvětvíme je až do koruny.

Někdy nám přidělá práci škoda způsobená zimními mrazy. Mrazové desky se dobře zahojí bez ošetření. Také mrazové trhliny se sevřou zpravidla samy v době tání. Okraje trhlé kůry hladce seřízneme, trhliny zamažeme zeminou s kravincem a kemn obalíme pytlovinou, kterou občas navlhčíme. Úplné zacelení trvá někdy 3 až 4 roky. Zmrzlé konce terminálních výhonů u špičáků a keřů stromů seřízneme po rašení na čípek jako při zpětném řezu a k němu vyvážeme v polovině června nejsilnější nově vyrašený výhon. Koncem srpna pak čípek hladce vyřízneme. Větve namrzlé v korunách, které mají třeba jen málo zeleně u konců, neodstraňujeme ani v srpnu, neboť jsou důležité pro uzdravení stromu. Odřežeme jen ty větve nebo jejich části, které do konce srpna nevyrašily. Je-li strom zmrzlý až ke kořenovému krčku, seřízneme kmen na pařez, ze kterého vyrostou nové výhony. Nejsilnější výhon ponecháme, protože z něho během několika málo let vyroste nový strom. Kořeny pevně zakořenělých stromů jsou odolné i k silným mrazům. Jsou-li však obnažené, zmrzají již při teplotě – 5 °C. To platí zejména pro špatně založený výsadbový materiál. Pro jistotu však obložíme na zimu nově vysázené výpěstky vrstvou hrubého humusu nebo kompostu.

Ani průklestu se u ořešáků nevyhýbáme. Pro docílení malebné koruny je vyrovnání rovnováhy a hustoty mladé koruny nutné.

Ošetřování: Stromy zdravé a v plné síle přečkají mrazy lépe než stromy podvyživené. Proto dbáme o výživu a ochranu proti chorobám a škůdcům. V sušších půdách mladou výsadbu zavlažujeme, nejdéle však do srpna.

Mladé výsadby nemívají velké nároky na přihnojování. V pozdějších letech, přibližně v 5. roce po výsadbě, vyhnojíme na běžné půdě okruh kolem stromu v průměru asi 3 m dávkou asi 400 g NPK 2. Takto kladně působíme na zdravý rozvoj koruny a zdravé tmavozelené olistění všech druhů.

Pokud jde o choroby, nejvíce se u ořešáku objevuje bakterióza (Xanthomonas juglandis), a to nejen na ořešáku vlašském (J. regia), ale i na J. nigra a J. cordiformis. Dále se vyskytuje šedá skvrnitost nebo antraktóza listů (Gnomonia leptostyla), bakterijní hniloba (Agrobacterium tumefaciens) a bílá skvrnitost (Microstroma juglandis). Shrabání, spálení listů a ochranný postřik měďnatými přípravky v době vegetace jsou někdy nezbytné. Další vyskytující se chorobou je nektriové usychání větví (Nectria cinnabarina), u starých stromů usychání větévek (Melanconium oblongum) a usychání celých větví provázené hnilobou kmenů, způsobené penízovkou Collybia velutipes, hlívou Pleurotus a také ohňovcem, chorošovníkem a pevníkem. U památných a chráněných stromů je třeba napadené části vyřezat až do zdravého dřeva, ránu dezinfikovat a zavázat nebo zacelit, zatmelit vhodnou látkou, což je dost pracné a nákladné.

Ze škůdců se nejvíce vyskytuje mšice ořešáková (Callaphis juglandis) a roztoč Eriophyes tristriatus. Ochrana proti těmto škůdcům je možná jen u mladých stromů systémovými insekticidy.

Výsadba: Pro obtížné získání osiva, potíže s výsevem a přesazováním mladých semenáčů a malou výtěžnost po případném roubování je výsadbový materiál vzácný. Pokud získáme alespoň 3leté přesazované špičáky, výborně je uplatníme v parkových úpravách poblíž vodních ploch (mimo mrazové kotliny), na polostinném stanovišti, aby byla mladá výsadba chráněná před letním úpalem a zimním sluncem.

Jmenovaným druhům nejlépe vyhovuje půda hlinitá, výživná a hluboká, spíše vlhčí.

Řez a ošetřování: Pokud terminální výhon nenamrzne, necháme ořechovce v prvních letech po výsadbě růst bez zásahu. Později můžeme na podzim po ukončení vegetace kmeny stromů vyčistit a upravit koruny. Jarní řez má za následek pozdní rašení a zároveň pozdní vyzrání letorostů, a tím možnost poškození podzimními mrazíky. To může rostliny postihnout i z důvodu výsadby na nevhodné stanoviště, kde ořechovec dlouho vegetuje nebo předčasně na jaře vyraší.

Škodlivý činitelé růst ořechovců neohrožují.