Školkařský sortiment:
046 010 1 – C. alpina 30/40/50/60 cm, s hrnkovým balem nebo prostokoř.,
020 1 – C. durandii, 40/60/80 cm, s hrnkovým balem nebo prostokoř.,
030 7 – C. flammula, 60/80/100 cm, s hrnkovým balem,
111 7 – C. hybrida, ‛Barbara Dibley‛, ‛Crimson King‛, ‛Huldine‛, ‛Lasurstern‛, ‛Nelly Moster‛, ‛The
President‛, ‛Ville de Lyon‛,
60/80/100 cm, 1 až 2výhonové, 1 a 2leté, s hrnkovým balem,
040 7 – C. jackmanii, 60/80/100 cm, 1 až 2leté, s hrnkovým balem,
050 7 – C. montana, 60/80/100/125 cm, 2 a více výhonů, s hrnkovým balem,
051 7 – C. – ‛Grandiflora‛, ‛Rubens‛, ‛Superba‛, ‛Tetrarose‛, 60/80/100/125 cm, 2 a více výhonů,
s hrnkovým balem,
060 7 – C. orientalis, 60/80/100 cm, s hrnkovým balem,
070 7 – C. paniculata, 60/80/100 cm, s hrnkovým balem,
080 7 – C. tangutica, 40/60/80 cm, s hrnkovým balem,
090 7 – C. vitalba, 80/100 cm, 2výhonové s hrnkovým balem, 4 až 6výhonové bez balu,
100 7 – C. viticella, 60/80/100 cm, s hrnkovým balem nebo bez balu.
Vedlejší sortiment: C. lanuginosa, C. lawsoniana, C. patens, C. prattii, C. recta, C. serratifolia, C. texensis a mnoho kultivarů skupin patens, florida,lanuginosa, viticella a jackmanii. Polokeřovité formy plaménku zde nejsou uvedeny.
Výsadba: Často dodávané sazenice velkokvětých kultivarů s jedním slabým výhonkem, nedosahující ani minimální výšku stanovenou ČSN, s neprokořenělým balem z hrnků menších než 8 cm a kratších než 9 cm jsou nekvalitním výsadbovým materiálem. Takový materiál neskýtá záruku, že odolá po výsadbě méně příznivým půdním a mikroklimatickým podmínkám, než v jakých byl vypěstován. V některých školkách soustavně zaštipují mladé sazenice množené z řízků, aby ušetřili vyvazování k hůlkám. Zde je jakost rovněž sporná, neboť oddálí kvetení nové výsadby.
S úspěchem můžeme vysazovat i sazenice prostokořenné, z volné půdy, mají-li silný kořenový krček a dostatečně bohatý a dlouhý (alespoň 20 cm), zdravý kořenový systém. To platí zejména pro keřovitě rostoucí druhy C. alpina, C. durandii, C. recta a bujně rostoucí druhy C. viticella, C. vitalba, C. montana a C. paniculata (správným názvem C. maximovicziana Franch. et Sav.), které je možno přesazovat s balem z volné půdy jako vzrostlé pnoucí keře vysoké 100 až 250 cm.
Nejvíce vysazujeme velkokvěté kultivary hlavního i vedlejšího sortimentu, které z původních obyčejných šplhavých keřů, jistěže hezkých a elegantních ve všech svých formách, byly přičiněním šlechtitelů přeměněny v jedny z nejkrásnějších okrasných rostlin, nedostižných jako kvetoucí pnoucí dřeviny.
Vysazujeme je pro ozelenění a zdobení zdí, besídek, pergol, oblouků, sloupů a plotů. Ke stejnému účelu také použijeme původní druhy, které navíc mohou sloužit i k zarůstání a maskování skalních stěn, vysokých teras a nevzhledných staveb a zřícenin, kde mohou přerůstat v převisy.
Pěstování sort skupin montana, patens a florida:
Tyto tři skupiny obsahují sorty, které začínají kvést v květnu na loňských výhonech.
Pokud jde o nároky na půdu, všem se daří v dobré a výživné zahradní půdě, je-li dost hluboko prokypřená (do 50 až 60 cm), odvodněná, propustná pro vodu a vzduch. Nejlepší je půda hlinitá, s příměsí mletého vápence, staré omítky a zetlelého kompostu, což platí pro všechny druhy plaménků. Mnozí pěstitelé klematisů mají své recepty pro sestavení „nejlepší“ půdní směsi, avšak tyto v zásadě odpovídají výše uvedeným požadavkům. Snad důležitější než vlastnosti půdy je stanoviště, které pro velkokvěté hybridy vybereme.
Stanoviště by mělo být pro nadzemní část keřů světlé až slunné, přičemž spodní část keřů s půdou kolem rostlin by měla být ve stínu v přiměřeném vlhku a chladu, což docílíme předsadbou nízkých listnatých keříků nebo trvalek, popřípadě letniček. Pro výsadbu u zdí vybereme jihovýchodní nebo jihozápadní stranu. U plotů je vhodným místem pro výsadbu severní strana podezdívky. Rovněž u sloupů a pergol sázíme plaménky na severní stranu. Nutný je také dostatečný odstup od jiných dřevin, neboť plaménky s oblibou porůstají sousední keře.
Řez: Při výsadbě zkrátíme výhony sazenic jen mírně a po vyrašení je hlídáme a vedeme tak, aby směr jejich růstu odpovídal účelu, pro který jsme sazenice klematisů vysazovali. Rozdělujeme je po ploše, kterou jsme jim určili, a přivazujeme je k opoře. Čím včasněji tuto práci uděláme, tím snadněji se podaří. Jakmile se výhony svými listy a řapíky přichytí na nesprávném místě, např. na sousedních výhonech, nelze je zpravidla bez poškození uvolnit. Během léta můžeme slabší výhony odstranit, aby nenastala na opoře spleť výhonů, přičemž všechny silnější musíme podporovat, protože na nich se vyvinou květy v příštím roce. Z toho vyplývá, že způsob řezu pro příští kvetení je rozhodující. Když výhony během léta dobře narostou a vyzrají, nezbývá pro příští jaro mnoho práce. V únoru až březnu po skončení nejsilnějších mrazů vystříháme slabé a křižující se výhony. Silnější výhony zavedeme do mezer a uvolněné opět přivážeme. Odstraníme odumřelé listy, větvičky a vrcholky výhonů, načež můžeme očekávat plné kvetení.
Ošetřování: Druhým rokem po výsadbě rostliny přihnojíme. Nejvhodnější je vyzrálý chlévský hnůj, který na podzim zaryjeme kolem rostlin. Stejně dobře poslouží na jaře dobře sestavené tekuté hnojivo zkvašených organických látek. Rostlinám v půdě s dostatkem humusu stačí i kombinované minerální hnojivo. Také obložení rostlin v určité vzdálenosti od kořenového krčku vrstvou zralého prohnojeného kompostu je prospěšné.
Mulčování je zároveň i ochranou mladších výsadeb proti mrazům, které mohou některé choulostivější odrůdy poškodit. Nastanou-li zvlášť tuhé mrazy, uděláme dobře, když zavěsíme na opory, po kterých se plaménky pnou, smrkové větve nebo rákosové rohože a přikopčíme rostliny okolní půdou nebo navrstvíme kolem nich suché listí, které zatížíme větvemi.
Ze školkařského sortimentu patří do této skupiny kromě kultivarů C. montana z kultivarů C. hybrida sorty ‛Barbara Dibley‛ a ‛Lazurstern‛. U vedlejšího sortimentu bývá ve školkařských katalozích uvedeno, do které skupiny jednotlivé sorty patří.
Pěstování sort skupin lanuginosa, viticella a jackmanii:
Tyto tři skupiny obsahují sorty, kvetoucí od léta až do podzimu na mladých výhonech. Většinou se vyznačují na rozdíl od kultivarů předešlých skupin slabším růstem.
Nároky na půdu jsou podle toho vyšší. Půda by měla být výživnější, kyprá, hlinitá, lehká, vylepšená dobrou zeminou, těžká půda vápnitou zeminou a pískem.
Stanoviště volíme stejná jako pro předešlé skupiny.
Máme-li vše dobře připravené a uvážené, můžeme vysazovat od konce září do poloviny dubna, pokud je půda otevřená. Výhony sazenic před výsadbou seřízneme až na 10 až 15 cm od země, ale původní tyčku, ke které byly výhony vyvázané, u rostlin ponecháme. Po výsadbě je užitečné, když pokryjeme půdu kolem rostlin prohnojeným humusem.
Řez: Tyto plaménky kvetou na silných letorostech, které vyrážejí postranní květní větvičky.
Řez musíme vést k posílení vývoje mladých letorostů, čehož docílíme, když koncem roku, jakmile skončí vegetace, tedy přibližně v listopadu, seřízneme všechny výhony 20 cm nad zemí. Takto seřezané rostliny nám začátkem července začnou kvést a kvetou, dokud mají dost síly vyrážet nové postranní květní větvičky. Chceme-li dosáhnout pozdějšího kvetení, můžeme při řezu v listopadu některé rostliny vynechat a seříznout je až koncem dubna, což rostliny, pokud je nepřihnojíme, zeslabí. Doba květu tak začíná o měsíc později a trvá až do zámrazu.
Ošetřování: Rovněž po řezu (v listopadu) pokryjeme půdu polozetlelým hnojem nebo kompostem, který koncem února nebo v březnu zapravíme do půdy. Pokrývání půdy, hnojení a přihnojování jsou naše hlavní starosti při ošetřování výsadby plaménků. K tomu přistupujeme podobně jako dříve jmenovaných skupin se snahou, aby spodní část rostlin byla od jihu zastíněna, nejlépe předsadbou mělce kořenících rostlin.
Plaménky bývají na nevhodných stanovištích (na půdách těžkých, nepropustných, mokrých a kyselých) napadány chorobou zvanou vadnutí, kdy celé rostliny náhle odumírají. O konkrétních příčinách choroby jsou ještě stále dohady. Abychom předcházeli vadnutí, věnujeme pozornost výběru stanoviště, přípravě půdy, odvodnění, opatrnému zacházení se sazenicemi, abychom nenalomili tyčky, ke kterým je výsadbový materiál vyvázán, čímž se mohou nalomit a infikovat výhony u kořenového krčku. Sázíme pokud možno na podzim, až o 10 cm hlouběji, než stály sazenice v hrnkách. Chemickými přípravky se vzniku této choroby zatím nepodařilo zabránit.
Kromě vadnutí se ještě vyskytuje suchá skvrnitost listů a stonků klematisů (Aschochyta clematidina). Jako protiopatření musíme včas odstranit a spálit napadené výhony a listy, popřípadě stříkat měďnatými nebo sirnatými přípravky.
Odolnost těchto skupin je v běžném zimním období dostatečná.
Pěstování ostatních druhů: Keřovitě rostoucí druhy můžeme uplatnit na smíšených květinových záhonech v zadních řadách, kde dorostou až do výšky 1,5 m. Rovněž je můžeme vhodně použít na okraje keřových skupin nebo jako nižší solitéry do trávníků. C. alpina vysazujeme i do skalních partií. Pnoucí, většinou bujně rostoucí druhy vysazujeme na stanoviště, jak bylo uvedeno úvodem u rodu Clematis.
Půdu připravíme stejně jako pro velkokvěté hybridy. C. vitalba se spokojí i s půdou méněcennou, sušší, i s vyšším obsahem vápníku.
Vysazovat je můžeme na podzim i na jaře. U prostokořenných sazenic dbáme na stejnoměrné rozložení kořenů v jamce.
Řez: Keřovitě rostoucí druhy zkrátíme při výsadbě na 20 cm a v dalších letech je seřezáváme v předjaří na 30 až 50 cm a připíchneme k nim tyčky vysoké asi 1 m, ke kterým po vyrašení vyvážeme první výhony, aby se nepoložily. Později se již navzájem opírají, a když dosáhnou výšky přes 1 m, začnou se rozvětvovat a rostou dále převisle. Výhony tzv. planých a botanických pnoucích druhů nemusíme při výsadbě výrazně zkracovat, jen vystříháme ty nejslabší. Silnější výhony směrujeme k oporám a v pozdějších letech jejich růst pouze upravujeme podle místa, které je jim určeno. Hluboké zmlazení snášejí všechny uvedené druhy celkem dobře. Pro bujné druhy připravíme pevné opory.
Ošetřování: U slabě rostoucích druhů napomáháme růstu pokrýváním půdy a přihnojováním, jak bylo uvedeno u velkokvětých skupin. U výsadeb, které stojí v deštném stínu zdí, besídek, přístřešků apod., dbáme na dostatečnou půdní vláhu v létě.
Choroby ani škůdci nám u těchto druhů nedělají starosti. Přesto učiníme dobře, když odpad při řezu, průklestu nebo zmlazování spálíme, což platí i pro předešlé skupiny, neboť není vyloučeno, že se tzv. vadnutí (podle výzkumu v Holandsku je původce půdní plíseň Coniothyrium clematidis) šíří i z odumřelých výhonů.
