Zákonitosti růstu určují způsob řezu. Již v úvodu kapitoly o řezu byla poznámka, že zájemci si vybírají nejčastěji pravidelně rostlé stromy. Má to svůj skrytý důvod v zákonitosti růstu dřevin, které přirozeně generativně množené a ničím neutlačované mají snahu růst symetricky. Rostlina rozkládá své větve a větvičky stejnoměrně na všechny strany a rozmísťuje je účelně v daném prostoru, přesně podle genetického kódu, který můžeme narušit jen chemickými regulátory růstu. Jiné vnější vlivy nemohou tuto zákonitost narušit.
Na symetrické stavbě dřevin rozeznáváme zhruba tři způsoby rozvětvování. Dynamický růst vrcholových výhonů z nejhořejších pupenů – akrotonie je např. u javorů a ostatních stromovitých dřevin. Typickým úkazem pro tyto dřeviny je tvorba zvlášť silně vyvinutých terminálních pupenů. V mládí se rozvětvuje převážná většina keřů od země – bazitonie. V pozdějších letech je u jedné skupiny těchto keřů rozvětvení horní části půdních výhonů akrotonní (např. u lísek a brslenů). U druhé skupiny se začnou půdní výhony (vlastně už větve) více naklánět a nové silné výhony začínají vyrůstat z oblouků větví (střední části větví), což nazýváme mezotonie.
Z výše uvedeného zjištění vyplývá poznatek, že dřeviny, které se rozvětvují akrotonně, stačí při přehoustnutí prosvětlit. Většinou však žádný řez nevyžadují. Mezotonně se rozvětvující dřeviny vyžadují častější průklest, neboť převislá část větví rychle stárne. Bazitonně rozvětvené keře můžeme zmlazovat nebo hluboko seřezávat. Ze spodních adventivních pupenů snadno obrážejí.
Jedna skupina keřů se nevyznačuje bazitonním ani mezotonním rozvětvováním. Zarážejí náhle růst hlavních výhonů a dále se rozvětvují růstem výhonů 2. a 3. řádu, např. vilíny, japonské javory a pěnišníky. Tyto dřeviny nikdy nezhoustnou tak, aby byl nutné prosvětlovací řez. Protože nemají na bázi keře dostatek adventivních pupenů, nevydaří se u nich, kromě u pěnišníků, ani zmlazování, neboť obrážejí jen málo a někdy již neobrazí vůbec.
Také větvičky jednotlivých druhů dřevin mají svou neměnnou zákonitost: Převažuje-li obrost na vrchní straně větví, hovoříme o epitonii (meruzalka). Jsou-li větvičky rozložené pravidelně po stranách větví, jedná se o amfitonii – klasickým příkladem je skalník (Cotoneaster horizontalis). Patří sem rovněž jedle, smrky a dřeviny, u kterých rostou větvičky silněji na spodní straně. To je však patrné pouze u převislých větví košatých stromů (jírovec, jasan, lípa), kde při nedostatku světla uvnitř koruny je více podporován vývin vnějších, spodních pupenů.
Zasahování řezem do těchto rozvětvení nepřináší dobré výsledky. Řez je vhodný snad jen u jedlí a smrků, mají-li větve kromě amfitonního rozvětvení ještě jeden nerozvětvený výhonek na spodní nebo horní straně, který by mohl převzít vedoucí úlohu.
Kdo by chtěl proniknout hlouběji do problematiky fyziologie řezu, musí se obeznámit s biochemickými pochody v dřevinách a studovat působení auxinů a inhibitorů růstu. K tomuto účelu doporučuji publikaci KUTINA: Regulátory růstu, SZN, Praha 1977.
