Školkařský sortiment: nízké z hrnků, vyšší z kontejnerů.
061 010 5 – D. alpina, 8/12/15/20 cm,
020 5 – D. arbuscula, 8/12/15/20 cm,
030 5 – D. blagayana, 15/20/30 cm,
040 5 – D. burkwoodii, 30/40/60 cm, větší se zemním balem,
041 5 – D. – ‛Somerset‛, 30/40/60/80 cm, větší se zemním balem,
050 5 – D. caucasica, 30/40/60 cm,
060 5 – D. cneorum, 8/10/15/20 cm
061 5 – D. – ‛Eximia‛, 15/20/30 cm,
062 5 – D. – ‛Major‛, 15/20/30 cm,
070 5 – D. mezereum, 30/40/60/80 cm, větší se zemním balem,
071 5 – D. – ‛Alba‛, 30/40/60 cm,
072 5 – D. – ‛Grandiflora‛, 30/40/60 cm,
080 5 – D. petraea, 8/12/15/20 cm,
081 5 – D. – ‛Grandiflora‛, 8/12/15 cm,
090 5 – D. pontica, 20/30/40/60 cm,
100 5 – D. retusa, 15/20/30 cm,
110 5 – D. striata, 8/12/15 cm, roubované,
120 5 – D. tangutica, 30/40/60 cm.
Vedlejší sortiment: Nízké druhy: D. aurantiaca, D. baksanica, D. glomerata, D. jasminea, D. julia, D. kamtschatica, D. kosaninii, D. macrantha, D. malyana, D. miyabeana, D. sericea, D. suendermannii, D. thauma a D. transcaucasica. Vyšší druhy: D. albowiana, D. altaica, D. axilliflora, D. bholua, D. genkwa, D. giraldii, D. gnidium, D. houtteana, D. hybrida, D. laureola, D. mantensiana, D. odora, D. pseudomezereum a D. sophia.
Výsadba: Pěstování lýkovce není, přesto že je již od roku 1561 v kultuře, vždy snadné. Všechny zakrslé druhy vysazujeme s hrnkovým balíčkem, vyšší z kontejnerů a vzrostlejší výpěstky z volné půdy se zemním balem. Zakrslé druhy můžeme sázet i s volným kořenovým balíčkem z humózní půdy.
Poměrně obtížná je volba vhodného stanoviště pro jednotlivé druhy, což souvisí s nejrůznějším geografickým původem druhů. Například druh D. striata by vyžadoval pro ideální růst horskou polohu na hranici lesa.
Nejjednodušší je pěstování nízkých druhů v alpínkovém skleníku a v nádobách – v hrnkách, miskách či ve větších mobilních nádržích. Zde volíme jen přiměřenou velikost nádoby, zpravidla nejvýše trojnásobný průměr koruny keříku. Dáme dobrou drenáž a sázíme do zeminy s vhodnou reakcí. Umístění nádob můžeme řídit podle specifických nároků jednotlivých druhů.
Zřídkakdy vidíme lýkovce ve veřejné zeleni, a to i z důvodu jedovatosti lákavých plodů. V žádném případě nepatří do školních zahrad a do blízkosti dětských hřišť. Všechny uvedené druhy můžeme pěstovat nejen v botanických zahradách, ale i v malých zahradách, miniaturních zahrádkách, na skalkách, terasách a balkónech.
Většina druhů a kultivarů má jen sbírkový význam. Pro zdárné pěstování sbírkových druhů se musíme předem seznámit s požadavky jednotlivých sort studiem speciální literatury (např. HALDA, Lýkovce, Zpravodaj klubu skalničkářů, Brno, 1976) a nejlépe na původních stanovištích. I při pěstování školkařského sortimentu se musíme řídit specifickou ekologií jednotlivých druhů:
D. alpina – vysazujeme mezi vápencové kameny do lehčí půdy (listovky se štěrkem). Nesnáší mokro.
D. arbuscula – není náročný druh, nejlépe však roste na skalce s vápenitými kameny v listovce s drnovkou, s propustnou spodinou.
D. blagayana – umístíme na skalce do humózní půdy bez vápníku. Na slunném stanovišti zůstane kompaktní a zakrslý, jak má být.
D. burkwoodii – vysazujeme do sušší až čerstvé půdy na slunném až polostinném stanovišti. V teplé oblasti je olistěn i přes zimu.
D. caucasica – se spokojí se stanovištěm v podrostu nebo stinné skalce, kde nalezne dost místa a živin v humózní půdě.
D. cneorum – umístíme nejlépe na skalce s vřesovkou a jehličnatou hrabankou. Na vápenatém podloží zůstane kompaktní.
D. mezereum – nejhojnější druh, nenáročný na půdu. Můžeme vysazovat ve stinné a polostinné poloze, na nejrůznější místa.
D. petraea – vysadíme nejvhodněji na slunném až mírně zastíněném místě do humózní propustné půdy nebo do listovky na kamenné zídky nebo do vápencových štěrbin. Uspějeme s jeho pěstováním ve vápencovém sintru (tufu) a v kamenných korytech.
D. pontica – můžeme pěstovat v lehké humózní půdě v polostinném prostředí jako podrost hájku, kde netrpí úpalem a mokrem.
D. retusa – vysazujeme na světlá stanoviště, s lehkou humózní půdou s propustnou spodinou, ne na plném slunci.
D. striata – se v kultuře pěstuje obtížněji. Máme-li možnost, vysadíme rostliny do kamenité sutě ve společnosti nízkých trav na světlé místo, kde teplota nesmí stoupat přes 30 °C a kde rostliny nesmějí přeschnout. Spolehlivější jsou rostliny roubované.
D. tangutica – umístíme na polostinné stanoviště, s čerstvou humózní půdou, během léta stejnoměrně vlhkou. Na plném slunci zakrní.
Zásadně sázíme všechny výpěstky jen tak hluboko, jak stály při předpěstování. Hluboko sázené rostliny uhnívají v kořenovém krčku. Nejvhodnější doba výsadby i přesazování do větších nádob je časné jaro. Rostliny, pěstované v hrnkách, nenecháme volně rozestavěné, ale zapustíme je do substrátu s odpovídající reakcí, buď do hlinité půdy s drenáží vápencového štěrku, nebo do rašelinné půdy s podkladem prahorninové drtě. Obdobně upravíme i mobilní zahrady, terasy a koryta, do kterých chceme nízké druhy lýkovců zapustit i s hrnkem, abychom mohli úpravu měnit a obnovovat. Také D. mezereum, které můžeme pěstovat v hrnkách pro zimní květy, zapuštíme s nádobou do půdy.
Řez: Je celkem málo známé, že lýkovce nejen řez snášejí, ale keřovitě rostoucí druhy občasné zmlazení dokonce vyžadují. Bez řezu trpí odumíráním celých partií větví, což způsobuje houbová choroba Verticillium albo-atrum. Při zmlazování můžeme seříznout najednou až dvě třetiny dřeva přibližně jednou za 5 let. Odřezávání nakvétajících větviček do vázy nebo spících větviček k narychlení v zimním období rostlinám nevadí. To neznamená, že bychom je měli lámat v přírodě. Tyto zkušenosti se neshodují s názory známých dendrologů, jako byl např. BOERNER, který tvrdil, že žádný lýkovec řez nevyžaduje a D. mezereum ho dokonce nesnáší, neboť potom nekvete. Zároveň však přiznává, že se lýkovec větví akrotonně, tj. že zatímco se rozvětvují horní části keře a pomalu slábnou, tvoří se dole pupeny, ze kterých mohou při řezu, po částečném zmlazení, vyrážet nové zdravé výhony. Je přirozené, že na jaře po řezu méně kvetou, vždyť kvetou na loňském dřevě. V příštím roce to však bohatším kvetením vynahradí.
V literatuře se stále uvádí, že po dotyku s lýkovcem obecným (D. mezereum) se může podráždit pokožka. Pro jistotu budeme při řezu lýkovce postupovat opatrně. Já osobně jsem při časté manipulaci s lýkovcem nikdy potíže nepozoroval.
Ošetřování: V nížinných polohách, kde v létě dochází k přeschnutí rostlin, ať již na skalkách nebo v nádobách, je obtížné udržovat potřebnou půdní i vzdušnou vláhu. Tam lesní druhy raději nepěstujeme. Nebezpečné je i přemokření za deštivého počasí pro nízké druhy.
Z chorob trpí lýkovec nejvíce přeslenatkou (vadnutím). Občasné zmlazení může být ochrana. Dále je to skvrnitost listů (Marssonina daphnes), proti které pomůže sběr nemocných listů a opakované postřiky měďnatými přípravky.
