Je všeobecně platné pravidlo, že řez kteréhokoliv orgánu dřevin má být veden tak, aby vznikla co nejmenší hladká rána, která se přirozeně zacelí rychleji než rána podlouhlá, rozštěpená nebo s natrženou kůrou. Proto řežeme vždy ostrým nářadím, ať již nožem, nůžkami, pilkou, nebo některým mechanizačním prostředkem pro řez. Slabé výhony a větvičky řežeme teoreticky nejlépe zahradnickým nožem (žabkou), v praxi však nejčastěji nůžkami. Silnější větve a kmeny řežeme pilkou a rány zahlazujeme nožem. Větší rány ošetříme bezodkladně štěpařským voskem zn. JENTEN, CERAMIN nebo RIBINOL, po staru také hlínou s kravincem. Racionálněji však dezinfikujeme rány latexem, fermežovou barvou, karbolínem, vápnem nebo fungicidními přípravky. Po použití těchto přípravků se vzniklé rány hůře zacelují. Všechny přípravky by měly rány dokonale uzavřít. Rovněž můžeme použít přípravek zahraniční výroby LACKBALSAM.
Stejně jako u ovocných dřevin je jeden ze základních řezů řez na pupen. Jde o zkrácení letorostu nebo výhonu v nerozvětvené části mírně šikmo nad určitým pupenem nebo očkem. Nesmíme řezat těsně nad pupenem, tím méně na úrovni pupenu, nebo dokonce nasazovat nůž pod pupenem. Mohlo by se stát, že pupen zaschne dříve, než by vyrašil, nebo vyraší jen slabě. Jde-li nám o přímé rozvětvení, můžeme u vstřícných pupenů protilehlý pupen odříznout.
U řezu výpěstků (sazenic) před výsadbou a u výchovného řezu mladých dřevin bychom měli dbát na přesné provedení řezu na pupen a při tom rozlišovat řez na vnější pupen u druhů, které mají korunu rozkládat, řez na vnitřní pupen u druhů převislých a řez střídavý u terminálních výhonů, abychom docílili vyrovnání kmínků po předešlém řezu terminálního výhonu. Nevhodný je řez výhonů mezi pupeny. Snad jen u druhů rodu Vitis a jiných dřevin, které po řezu silně roní, by tento řez mohl být odůvodněný. Zaschlé čípky po takovém řezu odstraňujeme později.
V těchto případech nelze vždy plně uplatnit teorii. V praxi zpravidla nebývá mnoho času na zkoumání, kde přesně nasadit nůž nebo nůžky, zejména když pracujeme s pneumatickými nůžkami. V provozu sadovnického podniku nemusíme brát příliš tragicky, když se nepodaří každý řez podle předpisu. Rostliny jsou v tomto ohledu velmi tolerantní. Chybný řez vyrovnávají často samy, podobně jako mrazové škody.
Při zkracování a zmlazování víceletého dřeva nebudeme moci brát ohled na určité pupeny. Je-li to však možné, řežeme nad některým postranním výhonem nebo větvičkou a ty můžeme zkrátit na 1 až 1,5 cm od větveného kroužku, což nazýváme řez na patku. Tento řez má zajistit vyrašení spících pupenů na větevním kroužku, tj. závalu, kdy výhon, letorost nebo větev přisedá k větvi vyššího řádu. Při průklestu a prosvětlování koruny stromů a keřů musíme použít řez větevní kroužek. Aby spící pupeny v tomto případě nevyrašily, vedeme řez těsně nad závalem, kolmo na větev nebo výhon.
Chceme-li při výchovném řezu usměrnit růst terminálních letorostů bez vyvazování ke kolíkům, můžeme použít řez na čípek. Čípek vznikne tím, že v době vegetačního klidu seřízneme výhon, který nevyhovuje růstem. Řez vedeme podle vzrůstnosti druhu dřeviny 5 až 15 cm nad pupenem, o kterém předpokládáme, že bude vhodně prodlužovat hlavní osu stromu. Všechny ostatní pupeny nad ním vyslepíme. Na jaře letorost, vyrašený z vybraného pupenu, vyvážeme k vyslepenému čípku jedním nebo dvěma úvazky. Po vyzrání vyvázaného terminálu zasychající čípek vyřízneme hladce žabkou nebo ostrými dvousečnými nůžkami. Vzniklou ránu ošetříme.
Racionálně řezat se dá, jen když použijeme vhodné nářadí. Za pravdu musíme dát zahradníkovi, který prohlásil, že je sice znamením dobré rodinné tradice, když jsou v provozu nůžky po pradědečkovi, ale ty bývají v takovém stavu, že by bylo lepší je již nepoužívat a uložit je raději jako památku.
Běžné nářadí pro naši práci je nůž. Pro přímý řez výhonů do tloušťky prstu se používá žabka. Pro zahlazování ran je vhodný roubovák. Musíme však pamatovat, že nový nůž má vždy jen tovární ostří. Zkosené ostří musíme nejdříve vybrousit do ztracena, jinak se můžeme novým nožem pořezat. Stejné je to i s novými nůžkami, ať již jednosečnými nebo dvousečnými. S nimi sice dokážeme přestříhnout jemný papír, ale větvičku o tloušťce tužky nejvýše uhmoždíme, neboť i zde bývá zkosené ostří, které musíme nejdříve vybrousit. Brousíme tak, že čepel nože nebo nůžek položíme celou plochou zkosené strany na hrubší, vodou ovlhčovaný brousek. Tlačíme na stranu ostří a krouživým pohybem brousíme tak dlouho, až se zkosené ostří vyrovná do ztracena. Nakonec čepel nože nebo nůžek ještě obtáhneme na jemném brousku, ale vždy jen z jedné strany. Když se nám vytvoří na ostří tzv. jehla, strhneme ji několika tahy proti ostří po obou stranách.
S naostřeným nožem odřezáváme tím způsobem, že z bezpečnostních důvodů přidržujeme druhou rukou kmen nebo větev jen pod místem k řezu. Zkušený pracovník může napomáhat snadnějšímu tahu nože tím, že nabývá druhou rukou výhon nebo větvičku, kterou chce řezat, směrem od ostří nože. Nůžky držíme při stříhání vždy tak, aby hladká (broušená) strana čepele jednosečných nůžek směřovala ke kmenu nebo větvi dřeviny, ze které chceme výhon nebo větvičku odstřihnout. Snadnějšímu řezu můžeme napomáhat nahýbáním výhonu směrem k ostří.
K motorovým stříhačům živých plotů je nutno připomenout, že práce s hlučným motorem je po delší době nepříjemná, zejména v obytné čtvrti. Při nákupu tohoto stroje bychom měli dbát, aby se žabky (nože) řezacího ústrojí pohybovaly proti sobě, a tím se vibrace udržela v přijatelných mezích. Ještě lze podotknout, že pro běžnou potřebu je nejvýhodnější lišta o délce 40 cm. Dále bychom měli dbát, aby elektrický stříhač byl vybaven dvěma tlačítky k zapínání (vypínači), abychom nepřišli k úrazu při odstraňování odřezané zeleně za chodu stroje. Rovněž může nastat při vratké pozici na žebříku nebo na pojízdném lešení takový případ, že musíme stroj náhle odhodit. V tom případě se musí stroj automaticky vypnout. Pro práci v zahradě je možno připojit elektrický stříhač na domácí vedení. Kabel by neměl být nikdy delší než 40 m. Pro větší vzdálenost je nutno, aby ve vzdálenější části zahrady zřídil elektromechanik další přípojku. Ve větších parcích může dodávat elektrický proud pojízdný agregát, poháněný benzínovým motorem. Má mít dvě přípojky, aby bylo možno stříhat ploty současně ze dvou stran, a tak plně využívat kapacitu agregátu. K práci s pákovými nůžkami lze podotknout, že díky osmi až desetinásobnému převodu síly pákou ustříhneme snadno větve tlusté jako palec a při použití větší síly takové větve, jaké se mezi čelisti nůžek vejdou. Předpokladem ovšem je, aby čelisti měly vykroužený tvar a řezaly tahem, což nelze říci o pákových nůžkách, které se používají v chmelařství. Sekeru při průklestu a zmlazování v sadech a zahradách nikdy nepoužíváme.
Nejčastěji používaným nářadím pro řez, vedle nožů a nůžek, jsou pilky s otáčecím listem a vypínáním. Nejlepší listy jsou s hrubým, tzv. M – ozubením s tvrzenými hroty, které není potřeba přebrušovat ani po trvalé několikatýdenní práci. Získáme je pouze z dovozu. O něco hladší řez dělají listy trojúhelníkově ozubené. Ty však nedrží ostří dlouho. Když řezné rány zahlazujeme, hrubší řez nevadí.
Odstraňování silných větví a radikální zmlazování stromů ulehčuje motorová pila. Práce s ní je však z bezpečnostních důvodů vázána na přísné předpisy, se kterými se musí každý seznámit, než začne pracovat. Lehčí typ tohoto stroje je pro práci v parcích a sadech velmi vhodný. Při práci v korunách stromů je dovoleno používat motorovou pilu jen z pojízdné plošiny.
