Civilizovaný člověk se dívá na nesoulad jako na záporný úkaz. Proto se již na počátku sadovnické tvorby snažil zeleň v zahradách uspořádat. Upravoval řezem nepravidelně rostoucím jedincům symetrický tvar, zejména když mu omezovali prostor zahrady.
Tímto způsobem mohl dřívější sadovník pracovat převážně s domácími dřevinami a úzkým sortimentem. V období, kdy začínala introdukce dosud neznámých rostlin z daleké ciziny, poznal, že tyto rostliny mají vlastnosti, které se mu líbí. Sortiment dřevin narostl tak, že spoustu druhů již nebylo možno zařadit do dřívějšího pravidelného slohu pěstěných zahrad, a musel proto nastat přerod – renesance zahradního slohu a z ní styl volně rostoucích dřevin. Tato situace souvisela i se změnami filozofických názorů, uměleckých směrů a stavem společnosti.
Dosud máme jako školkaři zkušenost, že drtivá většina zájemců o okrasné dřeviny vybírá pro výsadbu vždy ty nejpravidelnější, dobře rostlé a zdravé stromky a keříky. Jsou přesvědčeni, že to jsou ty „pravé“, podle pravidel estetiky. Proto si napomáháme ve školkách i v sadovnické a krajinářské tvorbě řezem, aby stromy a keře rostly pravidelně, zdravě, aby měly přírůstky, kvetly, plodily a celkově plnily funkci, pro kterou je vysazujeme.
To však neznamená, že bychom museli všechno stříhat a řezat. U mnohých druhů dřevin a na mnohých stanovištích to není zapotřebí. Potřebu řezu a jeho termín si musí každý rozhodnout sám. O své práci musí předem přemýšlet a využívat zkušenosti vlastní i ostatních pěstitelů. Tyto zkušenosti napovídají, že řez není bezpodmínečně nutný pro život dřevin. Najdeme v přírodě mnoho nádherných exemplářů, které rostou, kvetou a plodí, aniž by je někdo dotvářel nožem, nůžkami nebo pilkou.
Účelnost řezu. Při blízkém zkoumání volně rostoucích keřových porostů zjistíme, jak rychle stárnou. Přestárlé a suché dřevo uvnitř keřů brání ve vyrůstání mladým, bazálním, květuschopným výhonům. To je jeden účel řezu: udržet co nejdéle vzrůstnost, eleganci tvaru a bohatost květenství. Podobně je tomu u stromů. V přírodě vidíme krásné vzrostlé solitéry, kterých se lidská ruka nedotkla. To však neznamená, že tak vyrostou v sadech a zahradách. Nevidíme totiž dřeviny, které již dávno podlehly konkurenci nebo jsou zakrslé.
Ve výsadbách musíme od samého počátku dbát na to, aby se stromy a keře, které jsme vysadili, navzájem nepotlačovaly a mohly vyvíjet svůj charakteristický tvar. K tomu je nutno ještě dodat, že nemůžeme vysazovat dřeviny do zahrad a parků s ohledem na rozměry, kterých dosáhnou za 30 až 50 let. Takový záměr není reálný.
V sídlištích i na jiných exponovaných místech nemůžeme předpokládat, že se všechny vysázené dřeviny udrží až do dospělosti. Příliš osamoceně vysázené výpěstky nevytvářejí kolem sebe mikroklima, které je pro zdárný růst zapotřebí. Proto vysazujeme pro funkční účinek podstatně více výpěstků na jednotku plochy. Postupem doby pak přebytečné větve upravujeme řezem, zmlazováním a nakonec je odstraníme úplně, abychom potřebné jedince uvolnili. Tomu účelu slouží výchovný řez, udržovací řez a průklest, stříhání živých plotů a tvarů a konečně zmlazovací nebo i kácení stromů a keřů.
