018 010 2 – T. canadensis; 011 6 – T. canadensis; 011 7 – T. canadensis ‛Compacta‛ a ‛Macrophylla‛; 011 7 – T. canadensis ‛Jeddeloh‛ a ‛Pendula‛; 020 3 – T. caroliniana; 030 3 – T. diversifolia; 040 1 – T. heterophylla; 050 1 – T. mertensiana.

Vedlejší sortiment: T. mertensiana ‛Argentea‛, ‛Glauca‛ a T. sieboldii.

Výběr zakrslých kultivarůk v našich školkách pěstovaných: T. canadensis ‛Albospica‛, ‛Bennett‛, ‛Dwarf Whitetip‛, ‛Fontana‛, ‛Gracilis‛, ‛Gracilis Oldenburg‛, ‛Greenwood Lake‛, ‛Horsford‛, ‛Jervis‛, ‛Many Cones‛, ‛Minima‛, ‛Minuta‛, ‛Microphylla‛, ‛Parvifolia‛, ‛Prostrata‛ a ‛Rugg‛s Washington Dwarf‛.

Výsadba: Původní druhy, zejména nejdůležitější z nich – T. canadensis – uplatníme v krajinářských a rozlehlých sadových úpravách i v parcích, větších zahradách, na hřbitovech a poblíž vodních ploch v sourodých, popřípadě s jinými koniferami smíšených skupinách nebo solitérně a také jako pozadí živějších výsadeb nebo architektonických děl. T. mertensiana může být vysazována i v pravidelně řešených úpravách, poblíž budov a pomníků.

Velký zájem je v současné době o nízké a zakrslé kultivary, které můžeme vysazovat nejen na skalky a květinové zídky, do miniaturních, terasových, střešních a atriových zahrad, do kamenných žlabů a mobilní zeleně, ale také na svahy, ke studánkám, zahradním jezírkům a konečně na sbírkové záhony.

T. canadensis vysazujeme ve vlhčí, avšak otevřené poloze, do čerstvých humózních i písčitých hlinitých půd, kyselé až neutrální reakce. Vápník ani vápenitý podklad v půdě nesnáší. Rovněž tak zpevněný povrch půdy, solení, exhalace a závětrná poloha jedlovci nevyhovuje. Pro zakrslé kultivary tyto zásady neplatí ve stejném měřítku. O něco přizpůsobivější jsou ostatní druhy, avšak úpal, suchou půdu a suché ovzduší nesnáší žádný druh. Těmto druhům však dobře prospívá v prvních letech po výsadbě zastínění. V každém případě T. heterophylla a T. sieboldii vyžadují chráněnější stanoviště. Za tím účelem je můžeme ve vyšších polohách použít stejně jako druhy T. caroliniana a T. mertensiana jako podrost v polostínu, neboť tam rostou slaběji.

Řez a ošetřování: Jedlovce kanadského bychom mohli upravovat řezem nebo zmlazovat, avšak tento druh působí právě svou nepravidelnou a malebnou korunou na volném stanovišti, takže nám ani nevadí, když někdy vyrůstá i několika silnými větvemi do výšky. Bylo by i možné jedlovec kanadský tvarovat na živé ploty, jak se to dělá v jeho domovině. U nás naopak vítáme rozkladitý růst jeho větví, pod jejichž ochranu můžeme umístit i některé stínomilné dřeviny jako podrost.

Na suchém stanovišti bývá jedlovec napadán podobně jako jiné konifery sviluškami Paratetranychus ununguis, proti kterým používáme od jara do června akaricidní postřiky, které jsou v té době povolené a k dispozici. Také se někdy vyskytuje sypavka skotská (Rhabdocline pseudotsugae). Potom jsou nezbytné postřiky v květnu až červnu měďnatými nebo zinečnatými přípravky.

Všestranná péče o mladou výsadbu se vždy vyplatí.

012 010 1 – P. menziesii (P. caesia); 011 1 – P. menziesii ‛Elegans‛, ‛Fastigiata‛; 011 2 – P. menziesii ‛Pendula‛; 012 6 – P. menziesii ‛Fletcheri‛.

Vedlejší sortiment: P. menziesii ‛Blue Wonder‛, ‛Brevifolia‛, ‛Compacta Glauca‛, ‛Glauca Pendula‛, ‛Glauca Pyramidalis‛, ‛Holmstrup‛, ‛Moerheimii‛, ‛Tempelhof Compact‛ a var. viridis.

Výsadba: Původní druh vysazujeme ve velkém v krajinářských a velkých sadových úpravách, v lesoparcích, ochranných výsadbách, větrolamech a hygienických pásmech. Kultivary, tvarově nebo modrým vybarvením jehličí velmi efektní, uplatníme hlavně solitérně nebo v menších skupinách v parcích nebo v zahradách, zakrslé typy i na skalkách, v alpínech a v mobilní zeleni.

Případné neúspěchy s výsadbou původního druhu douglasky můžeme přičítat okolnosti, že jsme nepoužili správnou provenienci výsadbového materiálu pro určité stanoviště. V okrasných školkách se totiž zpravidla nerozlišuje mezi varietami P. menzieni caesia a P. menzieni viridis. Zelená P. menzieni var. viridis (přímořská) je náročná na vlhkost ovzduší a vyžaduje kyselejší půdu. Modrošedá P. menzieni var. caesia (horská) je méně náročná na půdu a snáší při kyselé až slabě alkalické reakci půdy i vápník. Jinak všem douglaskám vyhovují půdy mírně suché až čerstvé, hlavně propustné, hluboké, písčitohlinité. Nevhodné jsou půdy mokré a těžké, jílovité.

Pro velkovýsadby můžeme použít i přesazované 4leté sazenice 40/60 cm bez zemního balu, když budeme kořeny při dopravě před výsadbou dobře chránit. Pozor však na kořeny výpěstků skladovaných v klimatizovaných skladech, nebývají vždy zdravé!

Řez a ošetřování: Douglasky snášejí řez dobře, snadno obrážejí ze spících pupenů. Narušený terminální výhon však nenahrazují všechny typy stejně brzy a dobře. U některých roste náhradní terminál bez vyvázání několik let zmateně, než se sám narovná. Proto chráníme douglasky před polomy setřásáním mokrého sněhu.

Z chorob je nebezpečná skotská sypavka (Rhabdocline pseudotsugae). Ochranou jsou zinečnaté postřiky v květnu až červnu.

Ze škůdců škodí vlnatka Gillettela coolyi, kterou ničíme před rašením přípravky z minerálních olejů.

057 010 2 – P. kaempferi.

Výsadba: Pro solitérní výsadbu na volném slunném místě v udržovaném parku nebo ve větší zahradě dáme přednost výpěstkům ze semene před vegetativně množenými, který svým tvarem málokdy uspokojují. Výsadbové jamky děláme hlubší a plníme je výživnou písčitohumózní zeminou kyselé reakce, která má dobrou sorpční schopnost poutat vodu a živiny. Ve vápenitých půdách pamodřín neroste.

Řez a ošetřování: Pamodřín snáší celkem dobře řez, je-li pro úpravu tvaru zapotřebí. U mladých rostlin můžeme v předjaří zkrátit obrost, abychom posílili ovětvení, které je nejcennější, sahá-li až k zemi.

Mladé rostliny chráníme na zimu před tuhými mrazy pokrývkou půdy vrstvou listí.

011 010 3 – P. aristata; 020 2 – P. banksiana; 030 3 – P. cembra; 040 2 – P. contorta; 050 2 – P. densiflora; 060 2 – P. flexilis; 070 3 – P. heldreichii; 080 2 – P. jeffreyi; 090 2 – P. koraiensis; 100 3 – P. leucodermis; 110 2 – P. monticola; 130 2 – P. nigra; 140 3 – P. parviflora; 150 2 – P. peuce; 160 2 – P. ponderosa; 190 2 – P. resinosa; 200 2 – P. rigida; 210 1 – P. silvestris a 220 1 – P. strobus.

Nízké druhy a kultivary: 051 6 – P. densiflora ‛Umbraculifera‛; 120 6 – P. mugo; 121 6 – P. mugo ‛Gnom‛; 122 7 – P. mugo ‛Pumilio‛; 131 6 – P. nigra ‛Nana‛; 170 6 – P. pumila; 171 6 – P. pumila ‛Glauca‛; 211 7 – P. silvestris ‛Compacta Viridis‛, ‛Nana‛ a 221 7 – P. strobus ‛Nana‛.

Sloupovité kultivary: 141 3 – P. parviflora ‛Glauca‛ a 212 3 – P. silvestris ‛Fastigiata‛.

Vedlejší sortiment: Současný velký zájem o borovice svědčí o přebohatém sortimentu některých složek, z nichž např. školky Jeddeloh v Oldenburgu vedou 70 druhů a 200 kultivarů borovic.

Výběr druhů a odrůd, které pěstují některé naše školky kromě výše uvedeného školkařského sortimentu: P. armandii, P. cembra ‛Compacta Glauca‛, ‛Pygmaea‛ a var. sibirica, P. cemborides var. monophylla, P. densiflora ‛Pendula‛, P. koraiensis ‛Glauca‛, ‛Glauca Compacta‛ a ‛Wintoni‛, P. leucodermis ‛Aureospicata‛, ‛Hesse‛ a ‛Smithii‛, P. mugo var. mughus ‛Jeddeloh‛, ‛Mops‛ a ‛Trompenburg‛, P. nigra ‛Aurea‛ a var. caramanica, P. parviflora ‛Brevifolia‛, ‛Gimborn‛s Ideal‛, ‛Gimborn‛s Pyramid‛ a ‛Tempelhof‛, P. ponderosa ‛Arizonica‛ a var. scopulorum, P.pseudostrobus, P. pumila ‛Compacta‛, ‛Dwarf Blue‛ a ‛Hofmann‛, P. schwerinii, P. silvestris ‛Argentea‛, ‛Argentea Compacta‛, ‛Aurea‛, ‛Beuvronensis‛, ‛Compressa‛, ‛Doone Valley‛, ‛Glauca‛, ‛Glauca Compacta‛, ‛Globosa Viridis‛, ‛Nana Hibernica‛, ‛Repens‛ a ‛Watereri‛, P. strobus ‛Densa‛, ‛Fastigiata‛, ‛Pendula‛ a ‛Pumila‛, P. tabulaeformis, P. thunbergiana a P. wallichiana s kultivarem ‛Densa Hill‛.

Kromě toho jsou v našich školkách rozmnožovány některé zajímavé čarověníky, dosud nepojmenované (HOLZBECHER, KALOUŠ). Sběratelům připomínám, že rozpoznávání jednotlivých kultivarů není snadné a často ani školka nemůže dát záruku pravosti.

Výsadba: Pro jakost výsadbového materiálu platí zejména u borovic, že zemní bal musí být pevný, dobře prokořenělý a úměrný výšce a rozpětí koruny u výpěstků rychle a vzpřímeně rostoucích, popříp. rozměrům koruny u zakrslých a nízkých výpěstků. Přirozený kořenový systém borovic je totiž celkem málo rozvětvený a spíše prodloužený nebo hlouběji kořenící, takže u nedostatečně často přesazovaného materiálu zůstanou při dobývání jen pahýly kořenů v zemním balu, pokud se celý nerozpadne, a slabší kořeny, které snadněji regenerují, zůstanou v půdě školky. Proto dáme u menších velikostí a vzácnějších druhů a kultivarů přednost kontejnerovým výpěstkům, ačkoliv i tyto výpěstky musí být nejméně 2x přesazované, než byly nasázeny do konečného kontejneru, neboť ani kontejnerové baly, nejsou-li dostatečně prokořenělé, neskýtají záruku ujmutí.

Další důležitý ukazatel jakosti je vzdálenost mezi kořenovým krčkem a první spodní vyvinutou živou větví koruny, která u vzrůstných výpěstků do 50 cm nemá být větší než 15 cm, u výpěstků do 100 cm nemá být větší než 25 cm a do 200 cm ne větší než 40 cm. Výpěstky s oslabenou dolní garniturou větví jsou zmetkovité, neboť zůstanou dole navždy holé. To platí i pro zakrslé a nízké kultivary.

Výběr stanoviště: Borovice jsou téměř nepostradatelné pro krajinářské, sadové i zahradní úpravy všeho druhu. Solitérně vysazujeme nejen zvláštní růstové tvary a vzácnější druhy, ale také hlavní druhy, jako je borovice lesní, borovice černá, vejmutovka, limba a kleč.

Tyto původní druhy vysazujeme hlavně skupinově, na svažitém terénu i v rovinách, ve velkých sadových úpravách a s oblibou v blízkosti chat, chalup, rekreačních zařízení a osamoceně stojících budov.

Kleče a jiné poléhavé borovice uplatníme také ve skupinách jako zelený pokryv svahů. Pokud k tomu účelu vysazujeme P. mugo, uděláme dobře, když z porostu ve školce vybereme poléhavé typy, neboť vždy roste část výsevem množených klečí vzpřímeně, zejména v nížinách. Nejčetnější jsou možnosti uplatnění zakrslých typů borovic na všech možných skalkách, zídkách, terasách, střešních a atriových zahradách, v kamenných žlabech, v mobilní zeleni, na osázení ozdobných nádob.

Nároky na polohu a půdu se pro jednotlivé druhy dost liší až na to, že všechny druhy jsou světlomilné. Jen pětijehlicovité druhy musíme jako mladé rostliny trochu přistínit.

Poloha a půda pro druhy pětijehlicové:

P. aristata – se spokojí s běžnou až kamenitou zahradní půdou.

P. cembra – borovice limba – umístíme nejlépe v severní až severozápadní poloze do písčitoštěrkovité nebo i humózně hlinité půdy vlhké až čerstvé, silně kyselé až alkalické přes pH 7,4. Snese exhaláty, městské prostředí jen při stejnoměrné vlhkosti půdy a ovzduší.

P. flexilis – nevysazujeme na plné výsluní. Jinak není náročná na půdu, pokud ja tato hluboká, dost vlhká a propustná.

P. wallichiana – miluje polohu teplou, avšak nevysychavou. Je málo odolná ve městech. Volíme proto půdy hlinitopísčité, humózní, kyselé až alkalické. Mladou výsadbu na zimu přistíníme.

P. koraiensis – spokojí se se sušší hlinitou až kamenitou půdou.

P. moticola – vyžaduje vlhkou, avšak propustnou neutrální půdu.

P. parviflora – snáší městské prostředí, pokud není suché a teplé. Půdy volíme čerstvé, písčité nebo humózně hlinité, hluboké.

P. peuce – umístíme nejlépe ve volné slunné poloze na kyselejších hlinitých půdách. Snáší i průmyslové prostředí.

P. pumila – se daří nejlépe v poloze obrácené k severu, na půdách vlhčích, humózně hlinitých, kyselých, snáší však i slabě alkalické půdy.

P. strobus – borovice vejmutovka – vysazujeme do propustné vlhčí až bažinaté půdy hlinité až písčitohlinité. Snáší vápník, ale je velmi choulostivá na zpevněný povrch půdy, exhaláty, zasolení, úpal a sucho.

Poloha a půda pro druhy tříjehlicové:

P. jeffreyi – můžeme vysazovat i do hubených písčitohlinitých, avšak přiměřeně vlhkých půd, nejlépe ve volné poloze.

P. ponderosa – je nenáročná na půdu jako předešlá borovice, avšak stanoviště by mělo být chráněnější, popřípadě i trochu zastíněné.

P. rigida – spokojí se jak se suchou, tak i vlhčí písčitou půdou.

P. sabineana – vyžaduje dobré hlinité půdy. U nás je choulostivá.

Poloha a půda pro dvoujehlicové druhy:

P. banksiana – můžeme vysazovat jako mladé rostliny i bez zemního balu jako pionýrskou dřevinu do nejhubenějších písčitých půd.

P. contorta – vysazujeme na slunná stanoviště do mírně suchých až vlhkých písčitých i humózně hlinitých a silně kyselých až neutrálních půd. Nesnáší vápník, hodí se však i na ozelenění hald.

P. densiflora – je pro teplou a chráněnou polohu s kyprou a živnou, byť sušší půdou. Odolnější v zimě jsou nízké kultivary.

P. heldreichii – se daří nejlépe ve volné a vyšší poloze, kde nemá zvláštní nároky na půdu. Vystačí s písčitou až kamenitou propustnou půdou nebo stavební navážkou, i nezpracovanou, neutrální až silně alkalickou přes pH 7,4. Je odolná k exhalacím a ka městskému prostředí, kde snáší sucho, průvan i úpal. Stejně tak i kultivary.

P. mugo – borovice kleč – můžeme vysazovat do všech humózních i minerálních půd, vlhkých až mírně suchých, činných nebo nezpracovaných, silně kyselých až slabě alkalických nezávisle na hodnotě pH. Snáší vápník, městské prostředí, avšak nesnáší přistínění, kde roste za světlem a rychle prořídne. Podobné nároky mají i kultivary. Pokud jde o velikost výsadbového materiálu, stanoví ON ve skupině 6 (ca) výjimku pro P. mugo a to nejmenší přípustnou velikost 30 až 40 cm.

P. nigra – borovice černá – je nejlepší borovice pro městské i průmyslové prostředí, kde ji můžeme vysazovat do půd suchých, výhřevných i čerstvých, písčitých, štěrkovitých nebo hlinitých, činných i nezpracovaných, neutrálních až silně alkalických přes pH 7,4. Na kyselých půdách a v zastíněné poloze zklame. Můžeme ji vysazovat také jako pionýrskou dřevinu na zpustlých uhličitanových půdách v kombinaci s jinými stanovišti odpovídajícími dřevinami.

P. resinosa – je vhodná pro hlinitorašelinné půdy, dostatečně vlhké, kyselé reakce, ve volné nezastíněné poloze.

P. silvestris – borovice lesní – uplatníme na mírně suchých až čerstvých písčitoštěrkovitých hlinitých i písčitohumózních nebo vřesovištních a rašelinných půdách silně kyselých až silně alkalických. Nesnáší však exhalace, zpevněný povrch půdy, zasolení a městské prostředí.

Řez: Starší dřevo borovice nemá zmlazovací schopnost. Když některou větev zkrátíme do délky, již dále neroste. U mladých dvoujehlicových borovic typu P. mugo můžeme však zkrácením loňských výhonů v zimě něbo letošních v létě dosáhnout kompaktnějšího vzrůstu. Část pupenových základů ve svazečcích jehlic se pak diferencuje a vytvoří pupeny, které v příštím vegetačním období mohou vyrašit, jsou-li dány příznivé vegetační podmínky. Jistějšího výsledku však dosáhneme, když zaštípneme mladé výhony krátce po vyrašení asi do první poloviny května, dokud to jde ještě nehtem, později nůžkami. Zpravidla se pak ještě téhož léta zbytek výhonku rozvětví. Rostliny takto zaštipované zůstanou menší a kompaktnější a je možné takto tvarovat nízké živé plůtky.

Pokud odřezáváme odumírající nebo i zdravé větve, řežeme co nejtěsněji u kmene, jinak se rána nezacelí. V poslední době se stalo módou vyvětvovat borovice a zaštipovat terminál i zbývajcící větve koruny a dosahovat takto piniím podobný tvar. Do určitého prostředí se takový znetvořený stromek snad hodí, nemusíme však toto mrzačení borovic zevšeobecňovat, přehánět. Tvarování bonsají, obzvláště z borovic, je pro milovníky přitažlivé.

Ošetřování: V sortimentech vyjmenované druhy borovic jsou mrazuvzdorné, jen v drsnější oblasti musíme choulostivější P. wallichiana a tříjehlicové druhy chránit jednu nebo více zim po výsadbě nastýláním půdy a přistíněním, nejlépe chvojím.

Stejně jak obsahuje rod borovic četné druhy, bývá i napadán četnými chorobami i škůdci. Z nejzávaznějších chorob se vyskytuje rez vejmutovková (Cronartium ribicola), kdy stříkáme hlavně hostitelskou dřevinu – rybíz – fungicidy, pak sypavka borová (Lophodermium pinastri), kdy opakujeme od poloviny července do začátku září fungicidní postřiky, a také sosnokrut Melampsora pinitorqua, kdy stříkáme při rašení, nejlépe přípravkem PLANTVAX.

Ze škůdců jsou nebezpečné různé mšice Cinara sp. a Pineus strobi, proti kterým jsou účinné postřiky olejovými a organofosfátovými přípravky. Jehličí pak ožírají obaleč prýtový (Rhyacionia buoliana), obaleč borový (Blastesthia turionella) a housenky můry sosnové (Panolis flammea), bourovčíka sosnového (Thaumetopoea pinivora). Při výskytu těchto škůdců vylamujeme napadené výhony a stříkáme insekticidními PARATHION nebo GUSATHION přípravky při rašení, v červenci (při náletu motýlů), v srpnu a v září. Proti častému výskytu korovnice borové (Pineus pini) stříkáme organofosfáty.

V boji proti plevelům jsou s dobrým účinkem vyzkoušeny herbicidy na bázi simazinu u P. mugo, P. nigra a P. silvestris, kdežto P. strobus a další pětijehlicové kořenové herbicidy poškozují.

009 010 1 – P. abies; 011 1 – P. abies ‛Finedonensis‛; 011 2 – P. abies ‛Pendula Bohemica‛, ‛Pendula Major‛, ‛Virgata‛; 012 6 – P. abies ‛Barryi‛; 012 7 – P. abies ‛Compacta‛, ‛Ellwangeriana‛, ‛Nidiformis‛, ‛Procumbens‛, ‛Pumila Glauca‛; 013 6 – P. abies ‛Clanbrasiliana‛, ‛Humilis‛, ‛Gregoryana‛, ‛Merkii‛, ‛Ohlendorffii‛, ‛Veitchii‛; 014 2 – P. abies ‛Inversa‛, ‛Rothenhaus‛; 014 6 – P. abies ‛Renomtii‛; 015 7 – P. abies ‛Little Gem‛; 020 1 – P. asperata; 030 1 – P. bicolor; 040 3 – P. breweriana; 050 2 – P. engelmannii; 060 2 – P. glauca; 061 6 – P. glauca ‛Conica‛; 062 7 – P. glauca ‛Globe‛; 070 2 – P. mariana ‛Echiniformis‛, ‛Nana‛; 080 2 – P. mariorika; 090 1 – P. omorika; 091 2 – P. omorika ‛Nana‛; 100 2 – P. orientalis; 101 1 – P. orientalis ‛Aureo Spicata‛; 101 2 – P. orientalis ‛Gracilis Compacta‛; 110 1 – P. pingens; 111 2 – P. pungens ‛Glauca‛; 112 2 – P. pungens ‛Argentea‛, ‛Endtz‛, ‛Koster‛, ‛Moerheim‛, ‛Spek‛, ‛Vuyk‛; 112 2 – P. pungens ‛Pendula‛; 113 6 – P. pungens ‛Glauca Compacta‛; 150 1 – P. sitchensis.

Vedlejší sortiment: Výběr druhů a odrůd, kromě školkařského sortimentu, které pěstují některé školky: Mnoho dalších existuje již jen v arboretech a v parcích nebo jen v různé literatuře. P. abies ‛Aurea‛, ‛Aurea Magnifica‛, ‛Echniformis‛, ‛Maxwellii‛, ‛Pachyphylla‛, ‛Pygmaea‛, ‛Tabuliformis‛, ‛Waugh‛, ‛Wills Zwerg‛, P. engelmannii ‛Glauca‛, P. glauca ‛Echiniformis‛, ‛Laurin‛, P. glehnii, P. jezoensis, P. likiangensis, P. mariana ‛Aurea‛, P. meyeri, P. omorika ‛Expansa‛, ‛Pendula‛, P. polita, P. pungens ‛Fürst Bismark‛, ‛Glauca Globosa‛, ‛Hoopsii‛ a ‛Montgommeri‛.

Výsadba: Výsadbový materiál by měl být vždy kompaktní, vícekrát přesazovaný, s pevným kořenovým balem. U kontejnerových výpěstků dbáme, aby kořenový bal nebyl zplstnatělý, neboť takové výpěstky zakořeňují a rostou špatně. Nejvhodnější doba výsadby je brzy na podzim, již od poloviny srpna a pak na jaře krátce před rašením nebo při rašení, kdy je ovšem potřeba větší opatrnosti při manipulaci s rostlinami, aby mladé výhony nevadly, popřípadě aby nebyly ulámány. Vytáhlé dlouhé terminály výpěstků jsou znamením, že výpěstky nebyly včas přesázeny, a je nebezpečí, že zůstanou po výsadbě „krkaté“, málo zavětvené. Úspěch s přesazováním vyšších vzrostlých smrků závisí hlavně na tom, zda byly dříve vícekrát přesazovány. Zásadně můžeme přesazovat všechny druhy až do velikostí, jaké techniky zvládneme. Školkařsky připravené exempláře mohou být o výškách do 7 m.

Stromovité druhy vysazujeme v krajinářských a sadových úpravách, v lesoparcích, jako doprovodnou zeleň komunikací a v ochranných výsadbách. Jejich odrůdy pak uplatňujeme v parcích a větších zahradách, solitérně i ve volných skupinách. Ve vlhčí poloze výjimečně jako tvarované živé ploty sázíme i nás smrk domácí. Při výběru stanoviště musíme dobře uvážit dané prostorové možnosti, neboť růstové vlastnosti jednotlivých duhů a odrůd jsou hodně odlišné. Zatímco vzrůstné sorty potřebují ve skupinových výsadbách parkových úprav spon až 8 x 8 m (s výplňovými dřevinami, aby byl zaručen dobrý start výsadby), vystačíme u některých zakrslých odrůd se sponem 80 x 80 cm. Avšak zde musíme vědět, zda nejsou roubované, neboť roubovance rostou podstatně rychleji a silněji než řízkované výpěstky. Proto se snažíme získat pro výsadbu zakrslých smrčků do skalek, na květinové zídky a terasy, na vysazování hrobů a kamenných žlabů i do atriových zahrádek výhradně řízkované pravokořenné výpěstky. Solitérní rostliny sázené do trávníků, na větší alpína nebo do větších skupin mohou být roubované.

Dalším hlediskem při výběru stanoviště je, aby byla poloha vlhčí a světlá. Teplejší a chráněnější polohu, mimo mrazové kotliny, vyžadují P. polita, P. sitchensis, P. jezoensis, avšak i mezi semenáči P. abies najdeme typy, jejichž jarní výhony trpí pozdními mrazy.

Nejvhodnější půda pro smrky je vlhčí až čerstvá, humózně hlinitá nebo písčitě až kamenitě hlinitá. Na jílovitých půdách zakoření smrky jen mělce a je pak nebezpečí vývratu. Reakce půdy musí být kyselá až slabě alkalická, neboť smrky sice snášejí vápník, nikoliv však v nadměrné míře. Moc se jim nedaří v městském prostředí, nesnášejí sucho, zakouřené ovzduší a zasolené půdy. Nejodolnější jsou tzv. stříbrné smrky a omoriky (P. pungens ‛Glauca‛ a P. omorika), jejichž méně vzrůstné kultivary uplatníme i v předzahrádkách, na terasách, v blízkosti budov a na nádvořích.

Řez: Smrk domácí můžeme stříhat jako živý plot, je-li poloha dost vlhká, jinde odspodu prosychá. Upravovat tvar řezem můžeme podle potřeby u všech druhů, děláme-li to odborně. Řežeme nejlépe na podzim nebo na jaře před rašením.

Pamatovat musíme také na včasnou probírku hustých výsadeb. Smrky prořídlé v důsledku hustého zápoje se již nezaplní.

Ošetřování: Výsadby smrků může ohrozit mnoho chorob a škůdců. Jsou to plíseň šedá (Botrytis cinerea) na mladých výhonech a odumírání mladých výhonů P. pungens ‛Glauca‛ (Ascochyta piniperda), kdy stříkáme v květnu opakovaně CAPTANEM, resp. přípravkem ZINEB. Dále je to sypavka smrková (Lophodermium macrosporum) a zlatoslizka smrková (Chyrsomyxa abietis). Proti těmto chorobám stříkáme od poloviny července do začátku srpna měďnatými přípravky, resp. při rašení zinkovými fungicidy (ZINEB).

Škodu mohou způsobit také různé mšice, i hálkotvorné (Sacchiphantes abietis, S. viridis, Aelges laricis, Pineus pineoides a Liosomaphis abietina), které ničíme před rašením olejovými přípravky. Nebezpečný je roztoč Paratetranychus ununguis, avšak zde někdy stačí ostrý, za suchého počasí častěji opakovaný proud vody z hadice, abychom se tzv. červeného pavoučka zbavili. Konečně musíme dát pozor i na housenkovité larvy, které ožírají mladé jehličí (např. Pritiphora abietina), a při výskytu stříkat LINDANEM. Po výsadbě malých velikostí mohou nastat škody i okusem zvěří. S oblibou je ožírán i smrk pichlavý.

Proti plevelům můžeme použít atrazinové přípravky v dávce 0,5 g.m^-2.

007 010 1 – L. decidua; 020 1 – L. gmelinii; 030 1 – L. kaempferi; 040 2 – L. larinica; 050 1 – L. occidentalis; 060 2 – L. pendula; 070 1 – L. potaninii.

Vedlejší sortiment: Modříny vysazujeme jen pozdě na podzim nebo brzy zjara. Výpěstky nepřerostlé, raději mladší, s pevným balem nebo menší velikosti z kontejnerů vysazujeme v krajinářských i sadových úpravách hlavně solitérně, vyšší typy i jako stromořadí. Plazivé a převislé kultivary uplatníme na větších alpínech, a pokud jsou roubovány na kmíncích, můžeme je uplatnit i v menších zahradách a v mobilní zeleni. L. decidua se hodí pro tvarované živé ploty, rozptýlenou zeleň a skupiny ve volné přírodě.

Stanoviště pro modříny volíme vždy světlé a vzdušné, v zápoji se rychle vyholují. L. decidua vysazujeme do půd vlhkých, propustných, písčitohumózních až hlinitých, s obsahem vápníku, nezávisle na stupni pH v poloze volné; mimo městské prostředí. Nesnáší zasolené půdy ani exhalace. L. kaempferi dáme do čerstvé humózní půdy, třeba hrubé struktury, avšak činné, kyselé až alkalické půdní reakce, v poloze vyšší vzdušné vlhkosti, nikoliv však v mrazových kotlinách, kde namrzají jarní výhony i jiných druhů. Ani ostatní druhy nejsou na půdu náročné, když není příliš suchá.

Řez a ošetřování: Živé modřínové ploty zakládáme z výpěstků 50/80/120 cm, 3letých, přesazovaných, přičemž již při výsadbě zkrátíme vedoucí výhony na délku 10 až 15 cm, postranní výhony zkrátíme ještě víc. V dalších letech tyto ploty stříháme vždy do sbíhavého tvaru, jinak spodní větve prosychají. Při manipulaci s výsadbovým materiálem pro solitérní výsadbu musíme dát pozor, abychom u výpěstků nepoškodili terminální výhony. Trvá potom velmi dlouho, než se náhradní terminál napřímí, i když ho vyvazujeme.

Modříny snášejí i neuvěřitelně různé mrzačení. Jsou známé staleté L. decidua, které jsou na alpínu drženy stálým řezem letorostů na patku v zakrslém tvaru nebo které vegetují v malých otvorech, vyvrtaných v tufových nebo sintrových balvanech či v keramických nádobách jako bonsaj. To jsou však jen módní výstřednosti.

Modříny bývají dost často napadány chorobami a škůdci. Proti mšicím, způsobujícím hálky Sachiphantes viridis a Adelges laricis stříkáme před vyrašením olejovými přípravky a pak organofosfáty. Rovněž tak proti třásněnkám Taeniotrips laricivorus a pouzdrovníčku Coleophora laricella. Dále škodí brvěnka modřínová (Dasycypha willkommii) rakovinovými nádory, kde pomůže jen vyřezání napadených částí, a konečně sypavka Mycosphaerella laricina, popř. Meria laricis, kdy musíme od května do června stříkat přípravkem ZINEB, popřípadě sirnatými nebo organickými fungicidy.

Proti plevelům je použití kořenových herbicidů podle různých pramenů sporné.

002 010 2 – C. atlantica; 011 2 – C. atlantica ‛Glauca‛; 020 5 – C. brevifolia; 030 2 – C. deodara; 040 2 – C. libani.

Vedlejší sortiment: C. atlantica ‛Aurea‛, ‛Aurea Robusta‛, ‛Compacta‛, ‛Fastigiata‛, ‛Glauca Pendula‛, ‛Pendula‛, C. deodara ‛Aurea‛, ‛Ibridio‛, ‛Golden Horizont‛, ‛Kashmir‛, ‛Pendula‛, ‛Prostrata‛, ‛Repanda‛, ‛Robusta‛, ‛Verticillata Glauca‛, C. libani ‛Sargentii‛ a var. stenocoma.

Výsadba: Většinou získáme pouze výpěstky menších velikostí. Cedry vysazujeme jen v teplejší oblasti v zahradách, výhradně jako solitéry, nízké typy do skalek, na terasy a exkluzívní úpravy atriových zahrad.

Poloha musí být chráněná před mrazivými větry, slunná až polostinná, s propustnou mírně suchou až čerstvou písčitohlinitou až štěrkovitou půdou, slabě kyselou až silně alkalickou, přes pH 7,4. Cedry vyžadují vápník v půdě a snášejí delší období horka a nedostatek vláhy v půdě a ovzduší. Jen C. deodara vyžaduje spíše půdy písčitohumózní a vápníkuprosté, kyselé až neutrální, ale při tom snáší městské prostředí.

Řez a ošetřování: C. atlantica ‛Pendula‛ a ‛Glauca Pendula‛ bývají roubovány nevysoko nad zemí, takže nám nezbývá, než je až do požadované výšky vyvazovat. Jakmile tuto výšku dosáhnou, seřízneme na jaře vrcholek, aby se převislá korunka začala rozvětvovat. Na zimu půdu kolem rostlin pokrýváme. Mladé jedince musíme obvazovat.

001 010 1 – A. alba – Vysazujeme jen v krajinářských úpravách mimo mrazové kotliny, do hluboké hlinité, přiměřeně vlhké, ne silně vápenité půdy. Nedaří se v městském prostředí, ztrácí spodní větve.

011 2 – A. alba ‛Pendula‛ – Sázíme solitérně do větších parků. Vyvazování alespoň do výšky 2 m je nezbytné. Půdní podmínky stejné jako u původního druhu.

020 2 – A. amabilis – Nejlépe rostou semenáče. Vysazujeme do větších parků poblíž vodních ploch, ve vlhkém ovzduší, do dobré vlhčí půdy.

021 6 – A. amabilis ‛Spreading Star‛ – Sázíme do větších alpín, solitérně a před vyšší jehličnany do dobré půdy ve vlhkém prostředí.

030 1 – A. balsamea – Vysazujeme volně do zahrad a parků s vysokou vzdušnou vlhkostí, popřípadě blízko vodních ploch do hluboké čerstvé půdy, i vápenité, na jílovité, ve vyšší chladnější poloze.

031 7 – A. balsamea ‛Nana‛ – Uplatňujeme jako solitéry, na záhony a na výsadbu hrobů, koryt a alpín. Stanovištní podmínky vyžaduje podobné jako druh. Je zvlášť citlivá na sucho a úpal, zejména na jižní straně před budovami.

040 2 – A. cephalonica 050 3 – A. cilicica – Používají se pro větší parkové úpravy ve vyšší poloze, kde není suchý vzduch a průvan. Půda může být sušší i kamenitá. V nížině trpí jarními mrazy.

060 1 – A. concolor, 061 2 – A. concolor ‛Candicans‛, 063 2 – A. concolor ‛Violacea‛, 062 6 – A. concolor ‛Compacta‛ – uplatňujeme v sadových úpravách a velkých zahradách do skupin, kultivary solitérně, do čerstvé až mírně suché půdy humózně hlinité i štěrkovité, kyselé až slabě alkalické. Je to jediná jedle, která snese městské prostředí. Kultivary jsou choulostivé na exhalace. Jsou odolné k jarním mrazům.

070 1 – A. excelsior (grandis) – Používají se pro krajinné a sadové úpravy do volných skupin v nižší chráněné poloze s vlhkými půdami.

080 1 – A. homolepis, 120 1 – A. nordmanniana – Uplatňují se pro parkové úpravy a velké zahrady solitérně i do skupin. Půdy volíme vlhčí, činné, humózní nebo hlinité. V suchých a vápenitých půdách žloutnou.

090 3 – A. koreana – Používáme pro větší i menší zahrady solitérně, do menších skupin, atriových zahrad a předzahrádek na alpínum. Půdu připravíme čerstvou, písčitohlinitou nebo písčitohumózní, kyselou až slabě alkalickou. Roubované výpěstky rostou nepravidelně.

100 3 – A. lasiocarpa, 101 3 – A. lasiocarpa ‛Arizonica Glauca‛, 102 6 – A. lasiocarpa ‛Compacta‛ – Pro zahradní úpravy ve vyšších vlhkých a chladných polohách hlavně solitérně, A. lasiocarpa ‛Compacta‛ sázíme také do alpína, do dobrých, nepříliš vápenitých půd ve slunné poloze.

110 3 – A. magnifica – Uplatňujeme pro parkové a zahradní úpravy v chráněné poloze do dobré živné půdy. Raší pozdě, netrpí jarními mrazy.

130 2 – A. numidica – Uplatníme v parcích a na větších zahradách i v kamenitých, třeba sušších půdách. Je poměrně mrazuvzdorná.

1403 – A. pinsapo – Vysazujeme do zahrad v chráněné poloze v teplejší oblasti do teplé vápenité půdy. Stanoviště volíme tak, aby mladé rostliny byly v zimě zastíněné, jinak prosychají.

150 2 – A. procera (nobilis), 151 2 – A. procera ‛Glauca‛ – U původního druhu dáme přednost výpěstkům ze semene. Roubované rostou dlouhá léta, některé trvale rozkladitě, i když byly ve školce vyvazovány. U A. procera ‛Glauca‛ rozlišujeme roubovance vyvazované a volně rostoucí. Vysazujeme je v zahradách solitérně, na záhonech, na alpína a na velké hrobky. Půdu volíme výživnou, hlubokou, propustnou, čerstvou, hlinitopísčitou až štěrkovitou, kyselou až neutrální, činnou i nezpracovanou. Musíme však rušit půdní škraloup.

160 2 – A. sibirica – Vysazujeme volně v krajině, ale s vysokou vzdušnou vlhkostí v poloze chladnější, jinak ale časně raší a namrzají. Nesnášejí exhalace. Půdu volíme minerální, vlhčí až mokrou.

170 2 – A. veitchii – Pro zahrady a parky je uplatňujeme solitérně i do volných skupin, k pomníkům na hřbitovech, do vlhkých písčitohlinitých a humózních, kyselých až neutrálních půd. Mladé rostliny zastíníme.

Řez: Jedle namnožené generativně jsou typickými dřevinami rostoucími akrotonně, tj. nárůst má převahu v horních partiích stromu. Proto se jedle nehodí na tvarované živé ploty. Stane-li se, že terminální výhon nebo jen terminální pupen vylomí nebo umrzne, převezme jejich funkci první, nejsilnější postranní výhon nebo pupen. Narovnává-li se jich víc najednou, musíme přebytečně vyřezat, jinak naroste tzv. lyrovitý strom. Někdy trvá několik let, než se náhradní terminál – budoucí kmen – vyrovná, popřípadě zůstane kmen natrvalo křivý. Chceme-li tomu předejít, můžeme sekundární teminál vyvázat ke kolíku. Někdy se stává, že se vytvářejí samovolně dva terminální výhony. Z nich pak narůstají tzv. stromy dvojáky. Poznáme-li to včas a je-li vrcholek stromu ještě na dosah ruky, odstraníme konkurenční vrcholek pokud možno hladce až na patku.

Obtížné, někdy zcela nemožné je vypěstovat u plagiotropně (větvovitě) rostoucích roubovanců A. procera a A. magnifica trvalý normální terminální výhon pouhým vyvazováním k tyčce. U mladého terminálu, zpravidla ještě ve školce, tomu napomáháme zkracováním postranní garnitury.

Potíže bývají s postranními větvemi jedlí, které u starších exemplářů, jež nechceme zlikvidovat, přesahují po letech daný prostor na zahradě. Pokud se tyto větve rozvětvují pouze amfitonně, tj. do stran, nelze je zkracovat, aniž bychom poškodili přirozený tvar jedle. Některé druhy, např. A. normanniana, vytvářejí však rozvětvení hypotonně nebo akrotonně, tj. na konci spodní, resp. horní strany větve až po tento výhonek vytvoří náhradní vedoucí výhon, již jen slaběji rostoucí, přičemž zachovává strom přibližně svůj původní habitus.

Ošetřování: V září po výsadbě udržujeme dostatečnou půdní a vzdušnou vláhu a na zimu obložíme rostliny humusem nebo alespoň přikopčíme zeminou. Zároveň v létě i v zimě pamatujeme u nových výsadeb na přistínění proti slunečnímu úpalu.

Také s ochranou proti okusu zvěří musíme počítat. Při výskytu mšic Dreyfusia nordmanniana a Dreyfusia picea použijeme organofosfátové postřiky před rašením a znovu ještě podle potřeby.