Každou novou krajinářskou nebo sadovou úpravu budujeme podle projektu. Pro zakládání a vysazování menších zahrad vystačíme s plánkem, popřípadě se poradíme s odborníkem. Podle projektu nebo plánku upravíme před vlastní výsadbou okrasných dřevin celou plochu půdního povrchu. První je vyčištění terénu, pak výškové vyrovnání a konečně samotná příprava půdy.
Vyčištění terénu bývá při sadových úpravách v městských centrech po asanacích, novostavbách, v nových sídlištích a v devastované krajině nejpracnější a z hlediska budoucí vegetace výsadby nejdůležitější práce. Nemůžeme opomenout odstranit nejen všechny povrchové zbytky stavebního materiálu, ale také vydolovat, zpravidla ve spolupráci se stavebním podnikem, mělce zahrnuté zbytky asanovaných staveb včetně základů do hloubky 50 cm pod projektovanou úroveň sadové nebo zahradní plochy. Kde to výškové poměry dovolují, bude výhodnější navážka nové ornice na celou plochu.
Je dobré, když jednotlivé pracovní pochody mohou na sebe navazovat. Například největší část výkopu pro základy budov a cest a také skrývku, pokud ornicí nedisponuje zemědělský podnik, kterému pozemky patřily, můžeme použít pro úpravu terénu. Při výstavbě sídlišť i jednotlivých budov na zemědělské půdě musí být ornice podle stavebních předpisů odhrnuta na skládky, aby mohla být po skončení stavební činnosti použita pro sadovnické práce. Půda při tom bývá strukturálně a biologicky do značné míry znehodnocena těžkými mechanizačními prostředky, které pracují bez ohledu na to, zda je mokrá nebo přeschlá. Proto je nejlepší, když je skladovaná v nízkých vrstvách, které lze mechanizačními prostředky (nakladačem) alespoň jednou převrstvit a zároveň doplnit živinami, humusem, popřípadě povápnit.
Připravujeme-li výsadby na místech, kde půda nebyla odhrnuta a nebyla znehodnocena stavební činností, postačí urovnání povrchu. Pak provedeme mělkou přeorávku (střední orbu) a potom, pokud možno několik týdnů před výsadbou, hlubokou orbu, popřípadě s podrývákem, jak to hloubka půdy dovolí. Menší plochy připravíme rýčem. Konečnou úpravu děláme smykem, rotavátorem nebo hráběmi. Příliš hrubý půdní povrch musíme zpracovat předem hrudořezem, malé plochy motykou.
Na jiných terénech budou výsadbě předcházet projektované odkopávky a navážky, které jsou zpravidla co do objemu stejné. Po vytyčení výškových bodů se začíná většinou dozerem tzv. rozpojování zeminy. Při malém pohybu s půdou uděláme kvalitnější práci ručním nářadím. Odkopaný půdní materiál přemisťujeme na místa plánované navážky, přičemž musíme počítat, že slehlá, tzv. rostlá půda zvětší svůj objem manipulací při odkopávce a přemísťováním až o 30%. Při vzdálenosti do 3 m a výšce 1,5 m je ruční přehazování lopatou nejjednodušší (špičatou, tzv. taliánskou lopatou). Do vzdálenosti 50 m můžeme použít kolečko, přičemž se počítá 16 lopat na jedno kolečko a 16 koleček na 1 m3. Vzdálenější přemisťování je práce pro buldozer, skrejpr nebo pro další dopravní prostředky. Při vyšších navážkách dbáme, aby lepší půda přišla do horní vrstvy. Počítáme při tom se slehnutím půdy až o 10%. Po skončení odkopávky a navážky musíme povrch urovnat, popřípadě ho domodelovat podle projektu ručně.
Nově vzniklé svahy musíme často před výsadbou zpevňovat opěrnými zídkami, hatěmi, drnem, kameny apod., dokud na nich nezakoření výsadba, která slouží protieroznímu účelu. Na zamokřených svazích nesmíme zapomenout na odvodnění pomocí drenáží.
Pro úspěch v pěstování okrasných stromů a keřů je důležité, abychom znali fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy, ve které tyto dřeviny pěstujeme.
Podrobnější znalosti v tomto oboru můžeme získat studiem příslušné odborné literatury. Zde si připomeneme, že půda je produktem fyzikálního a zároveň chemického zvětrání za součinnosti vody, nasycené kyslíkem a jinými látkami. Rozpadu hornin se účastní i biologické zvětrání působením mikroorganismů v půdě a kořeny rostlin, které vylučují oxid uhličitý a kyseliny. Z množství různých hornin, ze kterých se půda tvoří, jsou v naší zeměpisné zóně nejvýhodnější horniny, obsahující snadno zvětratelné jílovité částice, které tvoří silikátové materiály a v nich i nezvětratelný křemen a dostatek vápníku. Z hornin, které obsahují převážný podíl stejnorodých minerálií, jako křemen nebo čistý vápenec, se tvoří půdy pro nás – pěstitele dřevin – nepříznivé.
Půdy vzniklé zvětráním obsahují minerální částice v různých velikostech, tvarech a v různém množství. Vcelku se to označuje jako textura půdy. Pomocí sít a plavení je můžeme roztřídit na
kameny – nad 20 mm
štěrk – 20 – 2 mm
hrubý písek – 2 – 0,2 mm
jemný písek a jemnozem – 0,2 – 0,02 mm
jíl až koloidní jíl – 0,02 – 0,002 mm
Nejvýkonnější půdy obsahují 30 až 40 % jílu. Čím více se tento průměr mění vyšším podílem koloidního jílu nebo naopak vyšším podílem písku, tím méně je půda vhodná jako stanoviště dřevin, neboť se tím ovlivňuje nepříznivě vzduch, obsah vody, sorpční schopnost, pórovitost a kapilarita půdy. Kapilarita má vliv na zásobování rostlin vodou, a tím i živinami.
Půdní vzduch se liší od atmosférického hlavně obsahem oxidu uhličitého (CO2), a to podle druhu a hloubky půdy. Koncentrace do 2 % je příznivá. Tam, kde bylo provzdušnění půdy opomenuto, nastane na výsadbě škoda stoupáním koncentrace CO2. Proto musíme těžkými mechanismy utuženou půdu opět hloubkově nakypřit. Dobré půdy se mají objemově skládat z 50 % minerálních látek, 25 % půdní vláhy a vzduchu a 25 % organických (humózních) látek a jílu. Také půdní teplota hraje pro růst dřevin významnou úlohu. Výhřevnost půdy a její tepelná vodivost závisí na složení půdy. Vlhké půdy se zahřívají pomaleji než suché, ale také pomaleji chladnou.
