V hlavní části této publikace jsou uváděny v souvislosti s nároky jednotlivých dřevin následující druhy půd:
Jílovité a jílové půdy obsahují přes 60 % jílu, jsou těžké, slehlé, málo propustné pro vodu a vzduch, mají velkou vododržnost, velmi pomalu odevzdávají živiny, jsou těžko obdělávatelné v mokrém i suchém stavu. Při vysychání povrch rozpraská a lístkovitě se loupe, čímž se jílovité půdy liší od hlinitých. Jsou nevhodné pro sadové a zahradní úpravy.
Jílovitohlinité půdy obsahují 45 až 60 % jílu. Jsou málo provzdušněné, slehlejší, málo propustné pro vodu a vzduch, značně vododržné, pomalu odevzdávají živiny a jsou těžko obdělávatelné. Jsou méně vhodné pro sadové a zahradní úpravy.
Hlinité půdy obsahují 30 až 45 % jílu. Jsou provzdušněné, mají dobrou vododržnost, jsou propustné pro vodu a vzduch, pozvolna ztrácejí živiny, obdělávatelnost je méně dobrá. Jsou vhodné pro všechny úpravy, zejména obohacení humusem.
Písčitohlinité půdy obsahují 20 až 30 % jílu.
Hlinitopísčité půdy obsahují 10 až 20 % jílu. Jsou provzdušněné, vysychavější, vododržnost je dobrá, pozvolna ztrácejí živiny a dobře se obdělávají. Jsou vhodné až velmi vhodné pro všechny druhy úprav zeleně, vyžadují však obohacení humusem.
Slínové půdy jsou hlinité a jílovité půdy, které obsahují uhličitanový vápník (CaCO3). Jílovitý slín má obsah vápníku 5 až 20 % vápnitý slín 20 až 60 %. Fyzikální vlastnosti jsou obdobné jako u jílovitých odrůd. Jsou málo vhodné pro úpravy zeleně.
Písčité půdy obsahují méně než 10 % jílu. Při obsahu jílu málo nad 10 % jsou tyto půdy označovány jako hlinité písky. Jsou provzdušené, vysychavé, mají malou vododržnost, jsou výhřevné, rychle pozbývají živiny a snadno se obdělávají. Jsou vhodné po vylepšení hlinitou půdou nebo humusem pro určité druhy dřevin.
Zahradní půdy, nazývané také kulturní, jsou půdy bohaté na půdní mikroorganismy, tzv. půdy činné. Svrchní vrstva půdy je dobře provzdušněná a bohatá na organické látky (hlavně humus). Tato půdní vrstva může být až 40centimetrová. V zahradnictví se rozlišuje na ornici, listovku, vřesovku, drnovku a rašelinnou půdu. Pro určité dřeviny jsou tyto půdy nezbytné.
Rašeliništní půdy mohou být vrchovištní, kyselé, slatiništní (mórovky), neutrální až slabě alkalické. Vhodné jen pro určité druhy dřevin.
Podzolované půdy zaujímají mezi jednotlivými typy půd zvláštní postavení, jsou hodně rozšířené ve vřesovištních oblastech. Podobně jako půdy jílovité působí hodně potíží při zkultivování. Tvoří několik vrstev, horizontů. Svrchní vrstva je zpravidla mělká, z kyselého tmavohnědého humusu. Pod ní je vrstva šedobílá, jemně písčitá, živin téměř prostá, vyplavená. Na tuto vrstvu navazuje pás tmavého jílovitého písku, spečeného hydroxidem železa (Fe2O3) do červenohnědé půdy, pro vodu a kořeny nepropustné, tzv. stmelence nebo ortsteinu. Podzolované půdy jsou plané kyselé půdy, vhodné jen pro několik velmi skromných druhů dřevin. Teprve po hlubokém zpracování, vápnění a přihnojení humózním kompostem mohou být vhodné i pro jiné dřeviny.
Rašelina vrchovištní obsahuje málo živin a pro většinu dřevin je nutné zvednout vápněním její kyselou reakci na nejméně pH 6,0 a zásobit ji živinami. Rašelina slatinná, mórovka, je na živiny bohatší. Na základě vyššího obsahu jemných koloidních částiček humusu má větší sorpčnost pro vodu a živiny, než mohou mít některé půdy hlinité. Pórovitost je dost velká, takže je mórovka celkem výhodná pro vylepšení chudých půd.
Slabě štěrkovité označujeme půdy s obsahem 10 až 20 % štěrku, štěrkovité půdy obsahují 20 až 50 % štěrku a kamenité půdy obsahují více než 50 % štěrku. Jsou vhodné pro alpína.
