018 010 2 – T. canadensis; 011 6 – T. canadensis; 011 7 – T. canadensis ‛Compacta‛ a ‛Macrophylla‛; 011 7 – T. canadensis ‛Jeddeloh‛ a ‛Pendula‛; 020 3 – T. caroliniana; 030 3 – T. diversifolia; 040 1 – T. heterophylla; 050 1 – T. mertensiana.

Vedlejší sortiment: T. mertensiana ‛Argentea‛, ‛Glauca‛ a T. sieboldii.

Výběr zakrslých kultivarůk v našich školkách pěstovaných: T. canadensis ‛Albospica‛, ‛Bennett‛, ‛Dwarf Whitetip‛, ‛Fontana‛, ‛Gracilis‛, ‛Gracilis Oldenburg‛, ‛Greenwood Lake‛, ‛Horsford‛, ‛Jervis‛, ‛Many Cones‛, ‛Minima‛, ‛Minuta‛, ‛Microphylla‛, ‛Parvifolia‛, ‛Prostrata‛ a ‛Rugg‛s Washington Dwarf‛.

Výsadba: Původní druhy, zejména nejdůležitější z nich – T. canadensis – uplatníme v krajinářských a rozlehlých sadových úpravách i v parcích, větších zahradách, na hřbitovech a poblíž vodních ploch v sourodých, popřípadě s jinými koniferami smíšených skupinách nebo solitérně a také jako pozadí živějších výsadeb nebo architektonických děl. T. mertensiana může být vysazována i v pravidelně řešených úpravách, poblíž budov a pomníků.

Velký zájem je v současné době o nízké a zakrslé kultivary, které můžeme vysazovat nejen na skalky a květinové zídky, do miniaturních, terasových, střešních a atriových zahrad, do kamenných žlabů a mobilní zeleně, ale také na svahy, ke studánkám, zahradním jezírkům a konečně na sbírkové záhony.

T. canadensis vysazujeme ve vlhčí, avšak otevřené poloze, do čerstvých humózních i písčitých hlinitých půd, kyselé až neutrální reakce. Vápník ani vápenitý podklad v půdě nesnáší. Rovněž tak zpevněný povrch půdy, solení, exhalace a závětrná poloha jedlovci nevyhovuje. Pro zakrslé kultivary tyto zásady neplatí ve stejném měřítku. O něco přizpůsobivější jsou ostatní druhy, avšak úpal, suchou půdu a suché ovzduší nesnáší žádný druh. Těmto druhům však dobře prospívá v prvních letech po výsadbě zastínění. V každém případě T. heterophylla a T. sieboldii vyžadují chráněnější stanoviště. Za tím účelem je můžeme ve vyšších polohách použít stejně jako druhy T. caroliniana a T. mertensiana jako podrost v polostínu, neboť tam rostou slaběji.

Řez a ošetřování: Jedlovce kanadského bychom mohli upravovat řezem nebo zmlazovat, avšak tento druh působí právě svou nepravidelnou a malebnou korunou na volném stanovišti, takže nám ani nevadí, když někdy vyrůstá i několika silnými větvemi do výšky. Bylo by i možné jedlovec kanadský tvarovat na živé ploty, jak se to dělá v jeho domovině. U nás naopak vítáme rozkladitý růst jeho větví, pod jejichž ochranu můžeme umístit i některé stínomilné dřeviny jako podrost.

Na suchém stanovišti bývá jedlovec napadán podobně jako jiné konifery sviluškami Paratetranychus ununguis, proti kterým používáme od jara do června akaricidní postřiky, které jsou v té době povolené a k dispozici. Také se někdy vyskytuje sypavka skotská (Rhabdocline pseudotsugae). Potom jsou nezbytné postřiky v květnu až červnu měďnatými nebo zinečnatými přípravky.

Všestranná péče o mladou výsadbu se vždy vyplatí.

060 010 5 – T. nucifera.

Vedlejší sortiment: T. californica a T. taxifolia.

Výsadba: Otužilé, již vzrostlejší výpěstky, pokud možno vyvazované, můžeme vysadit v mírnější oblasti na polostinné od severu chráněné stanoviště ve větších parcích nebo zahradách do výživné a vlhké, nikoliv však přemokřené půdy písčité nebo humózně hlinité, propustné. Stagnující mokro torreye nesnášejí, ač vyžadují vlhké ovzduší, nejlépe poblíž vodních ploch.

Řez a ošetřování: Pro výsadbu získáme většinou jen vegetativně množené výpěstky, které rostou dlouhá léta jednostranně, větvovitě, když je trpělivým vyvazováním ke kůlům a zkracováním obrostu nevyvedeme do stromovitého tvaru, kdy jsou již odolné k tuhým zimám a slunečním paprskům po mrazivých nocích. Postupně musíme pro torreye uvolňovat prostor, neboť později vytvářejí široké koruny.

Pro sbírkové účely musíme vysazovat oboje pohlaví, záleží-li nám na plodnosti stromů. Mladé výsadby, zejména T. californica, vyžadují na zimu zastínění a pokryv půdy listím.

017 010 7 – T. dolabrata; 011 7 – T. dolabrata ‛Variegata‛.

Vedlejší sortiment: T. dolabrata ‛Cristata‛ a ‛Nana‛.

Výsadba: Původní druh vysazujeme jednotlivě, kultivary i ve menších skupinách v zahradách a parcích na volné, od jihu přistíněné stanoviště v chráněné, nepříliš výhřevné poloze do vlhké středně těžké minerální půdy, vylepšené rašelinou. Jako výsadbový materiál jsou většinou k dispozici jen výpěstky řízkované, které se vyznačují keřovitým růstem. Semenáče jsou vzácné.

Řez a ošetřování: Chceme-li dosáhnout u vegetativně množených výpěstků stromovitého růstu, musíme soustavným řezem postranních větví podpořit tvorbu terminálního výhonu, který po vytrvalém několikaletém vyvazování vytvoří kmen statného stromu.

Mladou výsadbu chráníme před tuhými mrazy a před paprsky zimního slunce. Nesmíme zapomenout ani na závlahu v suchém období.

016 010 7 – T. koraiensis; 020 1 – T. occidentalis; 021 5 – T. occidentalis ‛Aurea‛, ‛Columbia‛ a ‛Wareana‛; 021 5 – T. occidentalis ‛Froebelii‛ a ‛Hoveyi‛; 022 4 – T. occidentalis ‛Columba‛, ‛Malonyana‛ a ‛Spiralis‛; 022 4 – T. occidentalis ‛Ellwangeriana‛; 023 4 – T. occidentalis ‛Cloth of Gold‛; 023 7 – T. occidentalis ‛Filiformis‛, ‛Recurva‛, ‛Umbraculifera‛, ‛Wagneriana‛ a ‛Woodwardii‛; 023 2 – T. occidentalis ‛Smaragd‛; 023 2 – T. occidentalis ‛Pendula‛; 024 8 – T. occidentalis ‛Ericoides‛ a ‛Rheingold‛; 025 9 – T. occidentalis ‛Kobold‛, ‛Little Gem‛, ‛Recurva Nana‛ a ‛Tiny Timm‛; 030 4 – T. orientalis; 031 9 – T. orientalis ‛Aurea Nana‛; 040 4 – T. plicata; 050 5 – T. standishii.

Vedlejší sortiment: Výběr dalších kultivarů pěstovaných v našich školkách:

Kultivary nízkého vzrůstu: T. occidentalis ‛Danica‛, ‛Globosa‛, ‛Globosa Nana‛, ‛Gracilis‛, ‛Hetz Midget‛, Little Champion‛, ‛Meineckes Zwerg‛, T. orientalis ‛Minima‛, T. plicata ‛Gracilis‛, ‛Gracilis Aurea‛ a ‛Rogersi‛.

Kultivary vyššího vzrůstu: T. occidentalis ‛Aureo-spicata‛, ‛Douglasii Pyramidalis‛, ‛Elegantissima‛, ‛Emeraude‛, ‛Europa Gold‛, ‛Fastigiata‛, ‛Giganteoides‛, ‛Lori‛, ‛Lutea‛, ‛Holmstrup‛, ‛Rosenthalii‛, ‛Viridis‛, ‛Warreana Lutescens‛, T. orientalis ‛Aurea‛, ‛Elegantissima‛, ‛Magnifica‛, ‛Pyramidalis Aurea‛, ‛Rosedalis Compacta‛, T. plicata ‛Atrovirens‛, ‛Aurescens‛, ‛Dura‛, ‛Excelsa‛, ‛Fastigiata‛, ‛Pendula‛, ‛Semperaurea‛ a ‛Zebrina‛.

Výsadba: Zeravy jsou ve výsadbách sadů a zahrad na ústupu. Rozmanitost sortimentu a nenáročnost na podnebí, polohu a půdu nám však dává možnost širokého uplatnění zeravů kromě na hřbitovech také v historických zahradách, přírodně i architektonicky řešených sadech, v ochranných výsadbách a ve větších i malých zahradách. Uplatníme je tam solitérně, v menších i větších skupinách, jako kulisy, živé ploty, nízké tvary pak jednotlivě na skalkách, na ohraničení cest a záhonů a do nádob mobilní zeleně i jako přenosné dekorační rostliny.

Na živé ploty používáme zpravidla původní druh T. occidentalis, rozmnožovaný ze semene. Můžeme je vysazovat také z výpěstků bez balu jako 1 až 2krát přesazované ve velikostech do 80 cm. Vyrovnanější stříhané ploty vypěstujeme z vegetativně množených výpěstků vzrůstných kultivarů. Válcovité typy, jako T. occidentalis ‛Malonyana‛, u nás často používaný zerav na živé ploty, nevytvářejí rovné stěny, vždy zůstane znát zaoblený tvar jednotlivých rostlin.

Stanoviště pro T. occidentalis a jeho kultivary je nejlepší ve světlé otevřené poloze s půdou vlhkou, chladnější, písčitou až štěrkovitou nebo humózně hlinitou, jen slabě kyselou až alkalickou, třeba i hrubou, nezpracovanou. V kyselých půdách se jim nedaří, můžeme je však vysazovat v městském i průmyslovém prostředí. Prořídnou však v suchém prostředí, nesnášejí solení a konkurenci povrchových kořenů jiných dřevin. Pro T. plicata volíme teplejší a vlhčí polohu, i když půda může být mírně sušší. Musí být ale výživnější, hlubší, hlinitá. Reakce půdy může být kyselá až alkalická. Pro městské prostředí se hodí zerav jen do vysloveně vlhkých míst v parcích a velkých zahradách. T. orientalis a kultivary vysazujeme v teplejší poloze chráněné před mrazivými větry, kde snáší i větší sucho, mohou-li kořeny vniknout hluboko od půd lehčích, hlinitých, písčitých až kamenitých, výhřevných, neutrálních až alkalických. Snáší proto i městské prostředí.

Při zakládání tvarovaných živých plotů volíme pro výpěstky do 80 cm vzdálenost mezi rostlinami 20 až 30 cm, pro vyšší do 150 cm vzdálenost 30 až 50 cm, u vzrostlejších stavíme baly do výsadbové rýhy téměř na doraz, neboť nemůžeme počítat, že by se spodní garnitury rostlin brzy po výsadbě zapojily.

Řez: Šířku stříhaných živých plotů řídíme podle výsadbového materiálu, neboť i když snášejí zeravy velmi dobře řez i případné radikální zmlazení, neobnoví se hluboko zkrácený dolní obrost tak, aby živý plot byl bez vady. Nejštíhlejší ploty vypěstujeme z nejmladších kmínkovitých výpěstků, které již po výsadbě nahoře i po stranách zkracujeme.

Nejen poškozené a přerostlé, ale i zdravé exempláře můžeme na podzim nebo v předjaří zmladit hluboko do starého dřeva. Proschlé odumírající jedince zmlazením již nezachráníme.

Běžně stříháme živé ploty na začátku vegetačního klidu a pak v květnu až červnu. Na jaře u hotových živých plotů, asi 4. rok po výsadbě, můžeme místo stříhání stříkat 0,4 % přípravkem ATRINAL nebo jiným růstovým regulátorem, když mladé výhonky dosáhly asi 5 cm délky. Jinak stříháme špalírkami, nejlépe po dešti, když řezné rány rychle zakryje nová, svěží zeleň.

Mladé výsadby mají někdy na výživných půdách takový start, že je nebezpečí, že terminální výhony zůstanou holé. V tom případě je v létě zkrátíme i s postranními výhonky na nižší rozvětvení, aby se obrost zaplnil. Pozorujeme-li u solitérních jedinců, že se terminální výhon rozdvojuje, vyřízneme konkurenční výhony, aby později pri sněhových kalamitách nenastalo nebezpečí, že by se koruna stromu mohla rozčísnout. Konečně nesmíme opomenout uvolnit včas rostliny, které se začínají tísnit, jinak rychle odumírají spodní větve a rostliny zůstanou trvale obnažené.

Ošetřování: Prosychání zeravů předejdeme za sucha důkladnou závlahou.

Z chorob škodí mladým rostlinám hnědnutí listů a odumírání větviček (Didymascella thujina), proto musíme od července do října opakovat po 14 dnech měďnaté nebo zinečné postřiky. Více škody však nadělají mšice Cynara cupressi a puklice Eulecanium arion, proti kterým bojujeme před rašením a po ukončení vegetace postřiky na bázi minerálních olejů a v červenci proti mladé generaci škůdce organofosfáty. Zakrslé typy těmito škůdci tolik netrpí.

Proti plevelům můžeme použít přípravky na bázi simazinu.

014 010 5 – T. baccata; 011 3 – T. baccata ‛Aureovariegata‛, ‛Erecta‛ a ‛Jacksonii‛; 011 3 – T. baccata ‛Fastigiata‛; 011 7 – T. baccata ‛Compacta‛; 011 5 – T. baccata ‛Dovastoniana‛; 012 8 – T. baccata ‛Adpressa‛, ‛Ericoides‛ a ‛Washingtonii‛; 012 8 – T. baccata ‛Repandens‛; 020 4 – T. brevifolia; 030 8 – T. canadensis; 040 2 – T. cuspidata; 041 8 – T. canadensis ‛Nana‛; 042 8 – T. canadensis ‛Tayerae‛; 050 5 – T. hunnewelliana; 060 5 – T. media; 061 7 – T. media; 061 3 – T. media ‛Brownii‛ a ‛Kelseyi‛; 061 3 – T. media ‛Hatfieldii‛ a ‛Hillii‛; 061 3 – T. media ‛Hickii‛ a ‛Strait Hedge‛.

Vedlejší sortiment: Výběr kultivarů, v současné době ve školkách u nás pěstovaných:

Vzrůst kuželovitý: T. cuspidata ‛Columnaris‛ a ‛Stricta‛, T. media ‛Anthony Wayne‛ a ‛Pyramidalis‛.

Vzrůst keřovitý: T. baccata ‛Cheshuntensis‛, ‛Glauca‛, ‛Hessei‛, ‛Kadett‛, ‛Overeynderi‛, ‛Semperaurea‛ a T. cuspidata ‛Rustique‛.

Vzrůst sloupovitý: T. baccuta ‛Standishii‛, ‛Fastigiata Robusta‛ a T. media ‛Parade‛.

Vzrůst nízký: T. baccata ‛Adpressa Aurea‛, ‛Adpresa Variegata‛, ‛Amersfoort‛, ‛Erecta Aureovariegata‛, ‛Erecta Gracilis‛, ‛Page‛, ‛Thomsons Dwarf‛, T. ouspidata ‛Densiformis‛ a ‛Minima‛.

Vzrůst rozkladitý: T. baccata ‛Cavendishii‛, ‛Corona‛, ‛Dirigent‛, ‛Dovastoniana Aurea‛, ‛Elegantissima‛, ‛Präsident‛, ‛Procumbens‛, ‛Regent‛, ‛Repandens Aurea‛, ‛Summergold‛, T. media ‛Nidiformis‛ a ‛Intermedia‛.

Výsadba: Výsadbový materiál tisů je dnes dodáván většinou v menšícha středních velikostech, a to převážně kontejnerový. Zde musíme dbát, aby kořenový bal nebyl překořenělý, přehoustlý. Druhým extrémem je nedostatečné prokořenění, a to v tom případě, že jsou výpěstky dodávány příliš brzy po přesazení nebo, což je horší, když byly přehnojovány mimokořenově, což poznáme na vnějším vzhledu rostlin zpravidla podle pěkných přírůstků a sytě zeleného zbarvení jehličí. Takové výpěstky po výsadbě dlouho „stojí“, nepouštějí dostatek nových kořenů, žloutnou a shazují jehličí.

Uplatnění tisů, odpovídající šíři sortimentů, je široké. Keřovitě rostoucí T. baccata (vegetativně množené) a řadu kultivarů vysazujeme ve velkém v sadových úpravách jako zahuštěné plošné výsadby, skupinově na volné plochy i jako podrost pod vyšší stromy. Také ostatní druhy můžeme pro tento účel použít.

Typy sloupovitého, vzpřímeného a pyramidálního vzrůstu vysazujeme v parcích a zahradách jako volně rostoucí nebo tvarované živé ploty – spon pro výpěstky do 80 cm podle růstového tvaru 20 x 35 cm. Vyšší výpěstky sázíme na doraz balů – a také solitérně nebo v menších skupinách v zahradách a pak párově k pomníkům na hřbitovech nebo ke vchodům. Rozkladité tvary použijeme do nízkých skupin a jako předsadbu vyšších jehličnatých dřevin. Kultivary nízké, zakrslé, můžeme použít na nízké plůtky, do skalek a alpín, do terasových, střešních a atriových zahrad a velmi dobře i pro výsadby hrobů a mobilní zeleně na stinných místech. Pro tvarované „stříhané“ tisy se zpravidla hodí nejlépe původní druh T. baccata, množený ze semene, protože tvoří kmínkovité souměrné stromky, které netrpí rozklesáním po mokrém sněhu, jsou nepostradatelné v historických zahradách a někdy je můžeme vhodně uplatnit v blízkosti budov a architektonických a sochařských děl.

Většinou vysazujeme tisy na stanoviště ve stinné až polostinné poloze, i když také dobře rostou na plném výsluní v létě, mají-li dostatek vláhy a jsou-li tak umístěny, že na ně vrhá nízké zimní slunce alespoň částečně stín porostů nebo budov. Pestrolisté kultivary jsou ovšem v tomto směru náročnější, neboť mohou utrpět i letním úpalem, nejsou-li alespoň trochu přistíněny. Nejodolnější proti úpalu i proti účinkům paprsků zimního slunce je T. cuspidata, již méně T. canadensis a T. media. Stanovištní a půdní podmínky nejsou pro jednotlivé druhy příliš odlišné.

Všechny druhy můžeme s úspěchem vysazovat do čerstvých písčitokamenitých nebo humózně hlinitých i jílovitých půd. Hlavní je, aby poloha byla s vyšší vzdušnou vlhkostí, chráněná před mrazivými vysušujícími větry, zimním sluncem a úpalem v létě. Reakce půdy může být kyselá, raději však alkalická přes 7,4 pH. V kyselých půdách rostou tisy špatně.

Průmyslové a městské prostředí snášejí dobře, nikoliv solení.

Řez: Díky téměř neomezené regenerační schopnosti tisů můžeme jejich tvar jakkoliv upravovat řezem. Řežeme je nejčastěji do tvaru živých plotů a stěn. Tvar nemusí být sbíhavý jako u většiny jiných dřevin. Kde to odpovídá stavebnímu slohu nebo naší zálibě, můžeme se pokusit o tzv. zelenou architekturu, tj. varování do nejrůznějších podob. Když vezmeme na pomoc drátěnou kostru a začneme potřebné větvičky vyvazovat, mohou se nám podařit nejrůznější tvary, aniž bychom se museli obávat, že tvoříme kýče. Hlavní doba tvarování, řezu a stříhání tisů je v předjaří. Potom můžeme ještě opravovat po vyzrání jarního výhonu v červnu. Tisy, které přerostly jim přidělený prostor na výšku nebo šířku, můžeme radikálně zmladit v zimním období.

Na vhodném stanovišti se stává, že nová výsadba vyhání dlouhé vrcholové a postranní výhony a je nebezpečí, že stromek zůstane řídký. V tom případě tisy vhodně zkracujeme ještě v letním období, aby se garnitura více rozvětvila.

K radikálnímu zmlazení můžeme být také přinuceni po tuhé zimě, kdy celá jihovýchodní strana stormku, popřípadě celý stromek, ztratí své jehličí. Pak zmladíme rostliny až na silnější zdravé dřevo, popřípadě zůstane jen kmen, který se opět zazelená. Někdy dokonce tisy z pařezu ještě obrážejí. Také při přesazování vzrostlých jedinců, školkařsky nepřipravených, seřezáváme větve až do staršího dřeva, avšak tak, aby zůstalo hodně zeleně.

Ošetřování: Mladé i starší rostliny napadá na méně vhodném stanovišti puklice Eulecanium cudrum, proti které musíme na jaře a po vyzrání jarního výhonu stříkat přípravky na bázi minerálních olejů a parathionu. Další škůdce, jenž napadá tisy, je vlnovník Eriophyes psilapsis, kterého ničíme akaricidními přípravky od konce dubna do konce června opakovanými postřiky. Larvy nosatce Otiorrhynchus sulcatus se vyskytují na kořenech mladých výpěstků. Přeneseme je zpravidla ze školky nebo s rašelinou a pak je musíme hubit obtížnou dezinfekcí půdy, zapravením LINDANU nebo ALDRINEM 70 WP.

Proti plevelům se osvědčily u vzrůstných typů přípravky na bázi simazinu. U poléhavých druhů, které mají kořeny mělce, se tyto přípravky nedoporučují.

015 010 3 – T. ascendens; 020 1 – T. distichum.

Výsadba: Vyspělejší výpěstky, nejlépe od výšky 80 cm do 2 m, vysazujeme solitérně nebo v menších skupinách do větších parkových úprav poblíž vodních ploch nebo přímo do mělkých stojatých vod, kde naleznou vlhkou až čerstvou, popříp. bažinatou, výživnou písčitou nebo hlinitou půdu, možno i štěrkovitou nebo rašelinovou, silně kyselou až neutrální. Do stojaté vody je sázíme ke kůlům bez hloubení větších jam. Oba druhy tisovce snášejí polohu v městských parcích i v průmyslové oblasti.

Řez a ošetřování: Po výsadbě na sušším stanovišti rostliny přistíníme a na zimu slabší stromky chráníme ovázáním.

Řez nepřichází zásadně v úvahu, kmeny se samy vyvětvují. Po poražených stromech pařezy obrážejí, jinak tisovce regenerují špatně.

059 010 4 – S. giganteum.

Vedlejší sortiment: S. giganteum ‛Glauca‛, ‛Pendula‛ a ‛Pygmaea‛.

Výsadba: Chceme-li dosáhnout vzrůstných stromů, které rychle odrostou a jsou pak v našem podnebí odolné, musíme vysazovat výpěstky množené ze semene. Vegetativně množené výpěstky rostou dlouho keřovitě a některé neutvoří stromovitý tvar ani za několik let.

Stanoviště vybereme v parkové úpravě, solitérní, v poloze slunné, chráněné před mrazivými a vysušujícími větry, s půdou písčitou až štěrkovitou, hlinitou, avšak s dostatkem humusu a vyrovnanou vlhkostí. Přitom volíme zejména v arboretech stanoviště definitivní, abychom nemuseli sekvojovce po letech přesazovat, neboť u vzrostlých jedinců by se to pro jejich mohutný kořenový systém sotva podařilo.

Hubené půdy obohatíme živinami. Půda může být kyselá až silně alkalická, s hodnotou pH přes 7,4. Vápník v půdě neškodí. Nevhodná jsou stanoviště s vysychající půdou.

Velmi prospěšné je, když vzrostlejší exempláře podsadíme nízkými stálezelenými pokryvnými rostlinami jako podrost v blízkosti kmene.

Řez a ošetřování: Mladé rostliny v zimním období často namrzají, opět však dobře regenerují, dokonce i snadno vytvářejí nový terminál. Abychom docílili rychlého startu výsadby, chráníme ji na zimu každý rok, dokud stromky nedorostou alespoň výšky 2 m. Kultivary S. giganteum ‛Glauca‛ a ‛Pygmaea‛ jsou odolnější, a přesto vzácné.

058 010 3 – S. verticillata.

Vedlejší sortiment: S. verticillata ‛Aurea‛ a ‛Pyramidalis Compacta‛.

Výsadba: Výpěstky, většinou z kontejnerů, popřípadě z dovozu s rašelinovým balem, můžeme v teplejší oblasti vysadit jako zajímavé solitérní jehličnany v udržovaných zahradách, nejlépe v atriových a terasových úpravách. Jejich pěstování je u nás prestižní otázkou miovníků vzácných jehličnanů.

Půdu připravíme činnou, vlhkou až čerstvou, písčitohumózní, výživnou, hlinitou nebo rašelinnou, prohnojenou kravincem, silně kyselou až neutrální.

Řez a ošetřování: Stojí-li rostliny na volném a světlém místě, nemusíme jejich tvar řezem upravovat, neboť porostou souměrně, což je jejich přirozený tvar. Když namrznou, musíme je sestříhat. Celkem snadno opět obrážejí, avšak souměrnosti již nedosáhnou. Mladé rostliny proto chráníme na zimu chvojím a kolem rostlin nastýlkou listí. I v létě po výsadbě je lehce přistíníme proti úpalu. Když pajehličník zežloutne, je to znamení nadbytku vápníku.

012 010 1 – P. menziesii (P. caesia); 011 1 – P. menziesii ‛Elegans‛, ‛Fastigiata‛; 011 2 – P. menziesii ‛Pendula‛; 012 6 – P. menziesii ‛Fletcheri‛.

Vedlejší sortiment: P. menziesii ‛Blue Wonder‛, ‛Brevifolia‛, ‛Compacta Glauca‛, ‛Glauca Pendula‛, ‛Glauca Pyramidalis‛, ‛Holmstrup‛, ‛Moerheimii‛, ‛Tempelhof Compact‛ a var. viridis.

Výsadba: Původní druh vysazujeme ve velkém v krajinářských a velkých sadových úpravách, v lesoparcích, ochranných výsadbách, větrolamech a hygienických pásmech. Kultivary, tvarově nebo modrým vybarvením jehličí velmi efektní, uplatníme hlavně solitérně nebo v menších skupinách v parcích nebo v zahradách, zakrslé typy i na skalkách, v alpínech a v mobilní zeleni.

Případné neúspěchy s výsadbou původního druhu douglasky můžeme přičítat okolnosti, že jsme nepoužili správnou provenienci výsadbového materiálu pro určité stanoviště. V okrasných školkách se totiž zpravidla nerozlišuje mezi varietami P. menzieni caesia a P. menzieni viridis. Zelená P. menzieni var. viridis (přímořská) je náročná na vlhkost ovzduší a vyžaduje kyselejší půdu. Modrošedá P. menzieni var. caesia (horská) je méně náročná na půdu a snáší při kyselé až slabě alkalické reakci půdy i vápník. Jinak všem douglaskám vyhovují půdy mírně suché až čerstvé, hlavně propustné, hluboké, písčitohlinité. Nevhodné jsou půdy mokré a těžké, jílovité.

Pro velkovýsadby můžeme použít i přesazované 4leté sazenice 40/60 cm bez zemního balu, když budeme kořeny při dopravě před výsadbou dobře chránit. Pozor však na kořeny výpěstků skladovaných v klimatizovaných skladech, nebývají vždy zdravé!

Řez a ošetřování: Douglasky snášejí řez dobře, snadno obrážejí ze spících pupenů. Narušený terminální výhon však nenahrazují všechny typy stejně brzy a dobře. U některých roste náhradní terminál bez vyvázání několik let zmateně, než se sám narovná. Proto chráníme douglasky před polomy setřásáním mokrého sněhu.

Z chorob je nebezpečná skotská sypavka (Rhabdocline pseudotsugae). Ochranou jsou zinečnaté postřiky v květnu až červnu.

Ze škůdců škodí vlnatka Gillettela coolyi, kterou ničíme před rašením přípravky z minerálních olejů.

057 010 2 – P. kaempferi.

Výsadba: Pro solitérní výsadbu na volném slunném místě v udržovaném parku nebo ve větší zahradě dáme přednost výpěstkům ze semene před vegetativně množenými, který svým tvarem málokdy uspokojují. Výsadbové jamky děláme hlubší a plníme je výživnou písčitohumózní zeminou kyselé reakce, která má dobrou sorpční schopnost poutat vodu a živiny. Ve vápenitých půdách pamodřín neroste.

Řez a ošetřování: Pamodřín snáší celkem dobře řez, je-li pro úpravu tvaru zapotřebí. U mladých rostlin můžeme v předjaří zkrátit obrost, abychom posílili ovětvení, které je nejcennější, sahá-li až k zemi.

Mladé rostliny chráníme na zimu před tuhými mrazy pokrývkou půdy vrstvou listí.