Doba výsadby a přesazování závisí jednak na stavu půdy, do níž chceme sázet, a jednak n druhu a způsobu předpěstování výpěstků, které hodláme vysazovat.
Platí zásada, že půda k výsadbě nebo pro přesazování nesmí být mokrá ani přeschlá. Musí být drobtovitá, kyprá, biologicky činná. Je několik způsobů praktického posuzování kvality přípravy a okamžitého stavu půdy. Např. normální hlinitá půda je v dobrém stavu pro vysazování, když po přitlačení sevřené pěsti na urovnaný povrch půdy se otisknou nejvýše obrysy kloubů nebo když stopa dospělého člověka není hlubší ani mělčí než 2 až 4 cm. Vlhkost půdy se také posuzuje sevřením hrstky půdy v dlani – když se po otevření dlaně hrouda snadno rozdrobí, je pro výsadbu vhodná. Půda je také vhodná pro výsadbu, když nepřilne k hladkému, nerezavému rýči i když je dosti jílovitá. Vždycky se musí snadno rozpadávat a nesmí prášit. Pouhý pohled na půdu může být klamný. Na jaře může být pod oschlým povrchem půda pro výsadbové práce ještě nebezpečně mokrá. Při velkovýsadbách je důležité mít půdu a výsadbový materiál včas připravený, ale k samotné výsadbě můžeme přistupovat až v okamžiku stavu půdy a tuto dobu plně využívat.
Je přirozené, že mohou nastat povětrnostní podmínky, kdy musíme přistoupit k výsadbě i za nepříznivého stavu půdy, chceme-li připravený rostlinný materiál vsadit do země. Musíme ovšem postupovat obezřetně, půdu zbytečně nesešlapávat a snažit se dostat ke kořenům půdu drobtovitou. Za sucha upravíme půdní vlhkost přidáním vlhčí půdy a naopak za mokra přidáním sušší půdy. Proschlá půda odčerpá z kořenů potřebnou vláhu již za několik hodin, a tím kořeny ztrácejí schopnost regenerace.
S úspěchem můžeme vysazovat a přesazovat opadavé listnáče po celé období jejich vegetačního klidu, pokud půda není zamrzlá. Jsou ovšem výjimky, uvedené v hlavní části této knihy u rodů, kterých se to týká. S počátečním opadem listů bývá doba výsadby nejpříznivější. S dobýváním a sázením můžeme začít, pokud jsou letorosty vyzrálé, jejich růst ukončen terminálním pupenem, u některých dřevin zaschlým vrcholkem a lze je snadno odlistit. V oblastech, kde půda snadno vysychá, je podzimní výsadba výhodnější, neboť rostliny zakořeňují ještě za zimní vláhy a jarní sucho jim neuškodí.
Vhodným obdobím pro výsadbu jehličnanů a stálezelených listnáčů je pozdní léto (od poloviny srpna) a časný podzim (do října). Vysazují se výhradně se zemním balem za předpokladu, že je půda dostatečně vlhká nebo zavlažovaná. I tyto dřeviny po zakořenění v teplé půdě plně využijí zimní vláhu. Zpravidla je však nutná vydatná zálivka ihned po výsadbě.
S počínajícím jarem (někdy již v únoru) nastupuje období jarní výsadby opadavých listnáčů a trvá až do dubna, dokud dřeviny nejsou silněji narašené. Při pozdní jarní výsadbě můžeme některým druhům usnadnit ujmutí silnějším seříznutím nadzemní části. U všech dřevin tento zákrok nemůžeme provést a pak se nevyhneme ztrátám. V místech s extrémním podnebím se nemůžeme vždy řídit podle výše uvedených měsíců výsadby, ale dobu výsadby musíme přizpůsobit fenologickým kritériím, hlavně období růstu kořenů. V sadovnické praxi následuje na jaře, po výsadbě opadavých listnáčů, výsadba stálezelených listnáčů a jehličnanů se zemním balem. Ta se zpravidla prodlouží až do května a pokračuje kontejnerovými rostlinami.
Tzv. kontejnerové rostliny (pro které zatím nemáme vhodný český název) a mladé rostliny s hrnkovým balíčkem můžeme vysazovat téměř nezávisle na ročním období. Praxe však ukázala, že v plném létě se sázejí zřídkakdy a do zmrzlé půdy se nesázejí vůbec. I když okrasné školky původně počítaly, že zavedením kontejnerových kultur se prodlouží prodejní sezóna přes celé vegetační období, nestalo se tak. Vžitý cit pro vhodnou dobu výsadby je silnější.
