V těchto případech musíme půdu odhrnout až ke kořenům a hladkým, těsným řezem kořenové výběžky a plané výhony od kořenového krčku odříznout. Zvláště v městské zeleni se musí správné vykonávání této práce přísně kontrolovat. U stromů roubovaných v koruně obrůstá zpravidla jen kmenotvorný druh. Zde odřezáváme planý obrost ihned jak se objeví. Pouhým vylamováním planých výhonků neodstraníme adventivní pupeny, které mohou znovu vyrašit.

U pestrolistých kultivarů nebo u kultivarů s výstředním růstem, které se rozmnožují štěpením nebo jinými vegetativními způsoby, se někdy vyskytují zpětné mutace. Tzn. některý letorost se vrací do původního druhu. Jakmile takový letorost zpozorujeme, musíme ho okamžitě odstranit. Kdybychom ho ponechali, vyvine se větev rostoucí bujněji, která nakonec může totálně potlačit ušlechtilý kultivar.

V málo udržovaných parkových úpravách a v zahradách se stává, že v keřových skupinách vyklíčí semena větrem donesená ze sousedních alejových nebo parkových stromů. Většinou jsou to javory, jasany nebo semena černého bezu. Ponecháme-li takový nálet dva nebo tři roky, budeme ho potom velmi obtížně odstraňovat. Proto při údržbě keřových porostů dbáme na včasné odstraňování náletů.

Kam s odpadem? V žádném případě bychom neměli zakládat ohně a dřevo pálit. Odpad po letním řezu můžeme kompostovat a pro zimní odpad by měly mít zahradní správy drtiče a drť zužitkovat jako mulč. Zahrádkáři mohou větvičky i větve rozsekat na drobné kousky a nechat zetlít v kompostě. Kompost tím zároveň provzdušníme.

Druhy s podzemními výběžky, jako Pachysandra, vydrží i mnoho let bez řezu, jen okraje porostu musíme udržovat v patřičných mezích. Jiné, jako Hypericum, přes zimu omrzají a na jaře je špalírkami sestříháme zároveň se zemí. Rychle regenerují a opět bohatě kvetou.

Druhy, které se rozrůstají nadzemními výhony a snadno zakořeňují, jako Cotoneaster dammeri nebo Hedera helix, popřípadě i plazivé jalovce, nevyžadují pravidelný řez. I zde však musíme zastříhávat okraje, které přesahují určenou plochu. Velkoplošné náhrady trávníků můžeme stříhat i trávní žačkou. Kultivary skalníků a jiné pokryvné listnaté dřeviny, jako Hypericum, Potentilla, Salix simulatrix, takový řez snesou a vytvářejí nádherné zelené koberce.

Na obrázku vidíme řadu železných oblouků spojených v kostru, která slouží jako opora pro keřovité sazenice lip nebo jiných stromovitých dřevin, z nichž se vyvazováním a přistříháváním letorostů vytváří zelené loubí. Je nutno zdůraznit, že tato kostra musí být masívní, neboť pouhé dráty by mohutná síla růstu lip brzy zdeformovala. Hotové loubí, po několika letech nahoře spojené, je již samonosné. Vytvářet se dá i z habrů, buků, topolů, vrb, kaštanů, olší a snad i z jiných stromovitých dřevin. Také svislé stěny lze vytvořit soustavným tvarováním, zkracováním výhonů a rozmísťováním a vyvazováním narůstajících letorostů do potřebné výšky. Funkce hotového loubí v pěkně upravené zahradě může být dělící i spojovací. Možná, že se někdo pokusí toto umění obnovit.

Tyto kostry stěn (různé jejich varianty) a loubí můžeme také osázet pnoucími dřevinami. Zkušený zahradník dospěje k zajímavému poznání, že je mnohem pracnější vytvářet zelené stěny a loubí z pnoucích dřevin než ze stromovitých. Výhony pnoucích dřevin jsou mnohem méně poddajné a trvanlivé. Pokud by estetickému cítění vadila železná konstrukce, je možné ji postavit i z dubové nebo bukové tyčoviny, popřípadě z borové nebo smrkové, která je dobře naimpregnovaná, aby vydržela, než bude loubí samonosné.

Pro rekonstrukce barokních zahrad se hodí nejen zelené koule a pyramidy, ale i ostatní figury. Pro jejich vypěstování se hodí Buxus arborescens a Taxus baccata. V zimním období se zapíchne k volně rostoucím keřům příslušně tvarovaná pevná kostra z drátu a větvičky keřů se začnou na ni vyvazovat a přistříhávat. Letní řez je nutno opakovat dvakrát.

Pokud takové stěny teprve zakládáme, necháme při řezu v horní části delší přírůstky. Jakmile tyto tvary dosáhnou určité výšky, nebo když se u loubí začnou horní části protilehlých stěn spojovat, nastává ve spodní části nedostatek světla, a tím i nezadržitelné prosychání a potom konec tzv. zelené architektury. Ani radikální zimní řez horní části stěn nebo loubí nemůžeme tento trend změnit.

Konkrétní postupy při stříhání vysokých stěn se v jednotlivých historických zahradách od sebe dosti liší. Bývají založeny na často dlouholetých zkušenostech místních zahradníků a nebylo by efektivní je na základě jiných podmínek měnit. Pravidelný řez je však nezbytný pro udržení pěkného tvaru stěny.

Tvar stříhaných plotů se řídí podle charakteru růstu dřevin. Habrové ploty mohou být do výšky
2 m zcela svislé, aniž by zespodu prořídly, stojí-li volně. Četné další druhy dřevin, jako ptačí zob, cesmína a tis, snášejí také svislý tvar. Ostatní jehličnany musíme stříhat sbíhavě, a sice na 1 m výšky je zužujeme asi o 10 cm. Čím tvoří volně rostoucí druh širší kužel, tím více se musí sbíhat i stříhaný plot.

Řez živých plotů začíná ihned po výsadbě. Zdá se nelogické, že mladé rostliny, které se ve školce pro živé ploty netvarovaly, ihned po výsadbě zkrátíme až o dvě třetiny délky, aby se dobře rozvětvovaly od země. I školkařsky zapěstované plotové výpěstky zarovnáme po výsadbě do výšky i do šířky. V dalších dvou až třech letech musíme řezem přimět rostliny, aby se dobře zavětvily. K tomu nestačí pouhé zarovnání vrcholků, protože takový plot roste nahoře příliš do šířky a v dolní části zůstane řídký.

Pro všechny listnáče platí zásada, že častějším řezem dosáhneme plnější „garnituru“ (ovětvení). Častější řez a více letních řezů, má své výhody také v tom, že je méně namáhavý, odpad se zužitkuje na kompost a zeleň odpadlá z trnitých plotů je méně nepříjemná při úklidu. S letním řezem můžeme začít již koncem května. Pokud však mají ve starších plotech ptáci svá hnízdiště, neměli bychom se do letního řezu pustit před koncem července nebo začátkem srpna. Rostlinám to jistě vadit nebude. Jsou zahrádkáři, kteří musí živé ploty stříhat alespoň 5krát za rok. I to listnáče snesou.

To, že můžeme letní stříhání živých plotů nahradit aplikací růstových regulátorů, je uvedeno již v kapitole o racionalizaci pěstební činnosti. Přípravek ATRINAL byl za tím účelem vyzkoušen s dobrým účinkem v následujících koncentracích: 0,2 až 0,5 % – Cotoneaster, 0,3 % – Lonicera nitida, 0,4 % – Thuja occidentalis, 0,5 % – Ligustrum, Philadelphus, Spiraea (mají-li kvést, stříkáme až po odkvětu), 0,6 % – Cornus mas, 0,75 % – Crataegus, Ribes alpinum, 0,5 – 1,0 % – Symphoricarpos,
1,0 % – Acer campestre, Berberis, Forsythia, 2,0 % – Pyracantha, 2,5 % – Carpinus betulus (po plném vývinu dvou nejstarších listů na letorostu). Při použití tohoto způsobu děláme pouze tzv. očistný řez po skončení vegetace, kterým zajistíme normální rašení na jaře. Asi 4. rokem po výsadbě můžeme s tímto chemickým „řezem“ již začít. Proti tradičnímu řezu je rozvětvení rostlin po aplikaci retardantů bohatší. (U ostatních přípravků není zatím potřebná koncentrace vyzkoušena, viz KUTINA: Regulátory růstu.)

K práci s elektrickým stříhačem plotů si můžeme připomenout, že si z bezpečnostních důvodů zavěsíme prodlužovací kabel přes rameno a necháme viset o něco víc, než je potřeba pro přípojku. Nemůže se potom přihodit, že ho přehlédneme a přestříhneme. Větve tlustší než tužka bychom měli nejdříve sestříhat nůžkami.

Proto musíme včas zasáhnout zpětným řezem terminálních výhonů, popřípadě i vylamováním konkurenčních výhonů, aby se kmeny nerozdvojovaly. Máme případy, že rozložité jehličnany, např. Juniperus chinensis ‛Pfitzeriana‛, přerůstají určený prostor. Musíme je zkrácením hlavních větví omezit v rozpínavosti, pokud je nechceme odstranit. Zde platí zásada, že provedený zásah řezem nesmí být znatelný. Jak se to dělá, ukazují obrázky a naznačuje popis u příslušných rodů.

Rozmanitost druhů a odrůd je u jehličnanů tak velká, že bychom dokázali vybrat pro každý účel a pro každé stanoviště vhodný tvar. Přesto se stává, že některá konifera přerůstá. Pokud jde o zerav nebo tis, máme možnost strom radikálně zmladit. Konečně se vyskytuje ještě jeden případ, kdy musíme zasáhnout řezem: Některé zakrslé kultivary, jako je např. Chamaecyparis pisifera ‛Blue Dwarf‛, vytvářejí v bohatších půdách bujně rostoucí zpětné mutace, které musíme neodkladně seříznout, jinak se zakrslý kultivar připodobní k původnímu druhu. Sem patří i zaštipování mladých výhonků klečí, u kterých hrozí na nížinných stanovištích příliš bujný růst. V druhé polovině května, když prýty dokončují růst do délky, seřízneme je asi o polovinu délky. Po několika týdnech se vytvoří na koncích zbytků na místě brachyblastů (svazečků jehlic) nové pupeny. Tím dosáhneme nízké a kompaktní kleče.

Všeobecně rozlišujeme dvě skupiny kvetoucích keřů. První skupina tvoří základy květů pro jarní květenství již koncem vegetačního období. Do této skupiny patří např. vilín, forzýtie a šeřík. Druhá skupina keřů kvete v létě a na podzim. Vytvářejí násadu na květ, vzápětí kvetou během jednoho vegetačního období. Do této skupiny patří např. Buddleia, Colutea, Hibiscus a všechny polokeře.

Všeobecně se radí řezat keře první skupiny po odkvětu tak, že se odkvetlé výhony seříznou až na čtvrtinu délky. Takto schematicky prováděný řez vytvoří po několika málo letech velmi zohavené keře. Proto řežeme raději individuálně (připomínky k řezu jsou u jednotlivých rodů v hlavní části knihy), ne schematický a každoročně. Jen občas zkrátíme přerostlé odkvetlé výhony a vyřízneme některé stárnoucí větve hodně hluboko v rozvětvení nebo až u země. Dosáhneme tím nových výhonů od země, které pokvetou naplno za 1 až 2 roky. Máme-li řezat v předjaří nebo až po odkvětu, záleží na tom, kdy jarní kvetení jednotlivých druhů končí. Např. Weigela a Philadelphus končí tak pozdě, že by nové výhony řezané po odkvětu již dostatečně nenarostly a nevyzrály. Dřeviny, které jsou okrasné i svými plody, řežeme jen za vegetačního klidu.

Keře druhé skupiny řežeme výhradně v době vegetačního klidu. Některým druhům prospívá pro tvorbu bohatšího květenství hluboký řez až na čípky letorostů, např. ibiškům nebo komulím (kromě Buddleia alternifolia). U jiných druhů je lepší jen mírné zkrácení výhonů až na vyspělé květní pupeny (např. u plnokvěté kaliny obecné). Jsou i takové druhy, kde loňské letorosty neřežeme vůbec, např. Amelanchier. Jsou-li některé z těchto keřů přehoustlé, můžeme je běžně prosvětlovat, proklestit, popřípadě i zmladit na kosterní větve nebo radikálně až k zemi. U těch rodů, které dobře snášejí zmlazení, je to uvedeno v hlavní části knihy. Jen polokeře seřezáváme každoročně až k zemi, nejlépe ještě před nástupem zimy. Seřezávanými větvemi přikryjeme trsy proti mrazu. Je ještě skupina keřů, u kterých vyřezáváme odkvetlé výhony každoročně až u země a nové letorosty jen mírně zkracujeme. Jsou to druhy rodu Rubus a Kerria (zákula).