zdroj – galerie fotek z pergol Linda – Vladeko

Pestrá škála popínavých rostlin

Popínavé rostliny si můžeme rozdělit podle několika různých kritérií. Například na opadavé a neopadavé. Další možností je rozdělení popínavých rostlin na kořenující pnoucí rostliny, ovíjivé pnoucí rostliny, pnoucí dřeviny s úponky, pnoucí dřeviny s terčíky a vzpěrné popínavé dřeviny. Členit se dají také podle místa vysazení, a to na popínavé rostliny vysazené na přímém slunci, v polostínu a ve stínu. Na přímém slunci se například pěstují popínavé růže, vinná réva nebo psí víno. V polostínu má své místo mimo jiné zimolez, ale také hrachor. Ve stínu se nejlépe daří břečťanu, přísavníku pětilistému nebo hortenzii řapíkaté.

Začínáme s pěstováním popínavých rostlin

Dříve než si koupíte svou první sazenici a pustíte se s nadšením do pěstování popínavých rostlin, je dobré promyslet si a případně se poradit s někým zkušenějším o výběru vhodné sazenice a volbě optimálního místa pro vysazení. Ne každá rostlina se hodí pro zakrývání fasád, ne každá je vhodná pro dekorativní mříže. Při samotném výběru rostliny si všímejte jen těch, které jsou patřičně prokořeněné a jejichž kořínky pronikají skrze květináč. Dbejte i na to, aby vybraná rostlina byla dobře a souměrně rozrostlá. Stejně jako je důležitý výběr rostliny, je neméně podstatné vybrat si správné místo pro pěstování. Například některé dřevnaté popínavé rostliny by při bujném porostu mohly poškodit konstrukci zahradní pergoly, nebo jí postupně zcela zničit. Stejně tak je důležité zvolit vhodnou dobu, kdy začít s výsadbou. Obecně platí, že nejlepším časem pro započetí pěstování popínavých rostlin je jaro, případně ještě konec léta, respektive konec prázdnin.

Čemu se při pěstování popínavých rostlin vyvarovat?

Přestože není pěstování popínavých rostlin příliš náročné a může jej zvládnout i méně zběhlý zahradník, je dobré připomenout si pár skutečností, na které je třeba dávat při výsadbě pnoucích rostlin pozor. Například rozhodnete-li se vysadit popínavé rostliny přímo u fasády vašeho domu, musí ta sama být v co nejlepším stavu, protože rostlina je pro fasádu velkou zátěží a poškozenou fasádu by vám některé druhy popínavých rostlin mohly dorazit a definitivně zničit. Pokud máte fasádu zvětralou, byť třeba jen mírně, dobře si výsadbu popínavých rostlin rozmyslete. Odrůdy s přísavníky mohou vrůst do omítky a zničí jí. Také je třeba mít na paměti, že pokud zakryjete fasádu popínavými rostlinami, bude se v dané lokalitě vyskytovat větší množství hmyzu a dle zkušeností některých pěstitelů se do domu porostlého popínavými rostlinami snáze dostanou myši.

Ošetřování po výsadbě spočívá v první důkladné zálivce a nastýlce vrstvou rašeliny nebo borky pod korunou stromu. V suchém období musíme doplňovat vláhu. Po přesazování konifer pozdě na jaře je dobré, když můžeme rostliny častěji přestříknout, popřípadě zastínit rohožemi nebo pytlovinou. U choulostivějších dřevin, na podzim přesazovaných, je zastínění proti zimnímu slunci velmi prospěšné. Nesmíme zapomenout na přihnojování zálivkou, nejlépe kombinovaným hnojivem, např. suspenzí NPK 2, popřípadě i postřikem na list VEGAFLOREM.

Dřeviny                                                                                                          Průměr kořenové koruny

cm

Mladé keře 2leté                                                                                                         30

3 – 4leté                                                                                                         35

Špičáky a kmínkovité keře                                100/125/150      cm                               35

150/200            cm                               40

200/250            cm                               45

250/300            cm                               50

Listnaté stromy

s obvodem kmene                                           5/6/8                cm                               45

8/10                 cm                               50

10/12                cm                               55

12/14                cm                               60

14/16                cm                               70

16/18                cm                               75

18/20                cm                               80

20/25                cm                               90

25/30                cm                               100

30/35                cm                               110

35/40                cm                               120

40/45                cm                               130

45/50                cm                               140

Pro keře stromů a vícekmenné stromy listnaté o výškách větších než 300 cm (do 500 cm) volíme průměr kořenové koruny 70 až 140 cm.

Konifery                                                                                                    Průměr kořenového balu

rostoucí do země                     rostoucí do šířky                                                                        cm

40/60/80           cm                   20/30/40           cm                                                                  20

80/100/125        cm                   40/50                cm                                                                  25

125/150            cm                   50/60/80           cm                                                                  30

150/175/200      cm                   80/100/125        cm                                                                  35

200/225/250      cm                   125/150/175      cm                                                                  40

250/275            cm                   175/200/225      cm                                                                  45

275/300            cm                   225/250            cm                                                                  50

300/350            cm                   250/275/300      cm                                                                  60

350/400            cm                                                                                                                 70

400/450            cm                                                                                                                 80

450/500            cm                                                                                                                 90

Potřebný čtverec řídké jutové pytloviny (plachetky) obnáší dvojnásobek průměru kořenového balu, který chceme zabalit, např. pro bal průměru 20 cm vystačíme s plachetkou 40 x 40 cm. Při méně poddajném materiálu musíme mít rozměry větší o 20 %.

Jsou-li předpoklady, že se podaří dřevinu úspěšně přesadit, tzn., jedná-li se o jedince s bohatým kořenovým systémem, vzniklým přesazováním před několika málo lety, nebo jedná-li se o druh, který přesazování snadno snáší, naostříme rýče, připravíme obalový materiál, popřípadě trojnožku s kladkou na zvedání a dopravní prostředek nebo alespoň fošny, po kterých bychom mohli posunovat vydobytou dřevinu na nové stanoviště.

Přesazování začneme tím, že svážeme korunu odspodu nahoru (jedná-li se o koniferu), popřípadě její jednotlivé partie (jedná-li se o vzrostlý keř). Přitom dbáme, abychom kmen nevyvraceli a neuvolnili tak kořeny v zemi. Bal by potom „nedržel“. Často bude nutné svázat i sousední dřeviny, aby byl dostatečný přístup k patě dřeviny, kterou chceme vydobýt. Koruny stromů svazujeme až po vydobytí, je-li to nutné pro snadnější dopravu. Vlastní vyrývání začneme tím, že seřízneme vrchní vrstvu půdy šikmo postaveným rýčem spádově od paty dřeviny směrem ven až na první kořínky kořenového balu. Na takto odkrytém povrchu kořenové soustavy odpíchneme obrys budoucího zemního balu. Průměr obrysu musíme volit odhadem podle velikosti a tloušťky stromu a hustoty kořenů. V tomto směru nelze podat určitý návod. Příliš velký bal se snadno rozpadne, příliš malý navíc špatně zakořeňuje. Bal obryjeme ostrým rýčem. Nepostupujeme nikdy proti kořenům. Napřed musíme kořeny podél naznačeného obrysu rýčem ostře odseknout a potom štych odrýt a vyhodit stranou. Bal modelujeme kónicky, aby se dole zužoval tak hluboko, jak předpokládáme, že sahají jemné kořeny. Prostor kolem balu vyrýváme raději širší než užší, abychom po dosažení potřebné hloubky mohli snadno přeseknout případné kůlové kořeny, čímž uvolníme bal od spodiny. Možné je též odříznout kořenový bal od terénu smyčkou ocelového lanka. Obrytý a zcela uvolněný bal nahneme v jámě opatrně na bok a podložíme připravenou jutovou pytlovinou. Její jednu polovinu jsme předem smotali tak, abychom ji mohli po převrácení balu na volnou polovinu juty zpod balu vytáhnout, rozmotat a rozprostřít. Dřevinu pak postavíme na rovno a bal zavážeme do podložené pytloviny pevně křížem tak, že protilehlé rohy svážeme. Je-li bal určen pro delší dopravu, sešijeme otvory pomocí balicí jehly v horní části motouzem zezdola nahoru kroužkovým stehem. Větší a těžší baly zabalíme pro delší dopravu do šestihranného drátěného pletiva, které nahoře i po stranách kleštěmi pevně spojíme. Zvlášť velké baly můžeme obednit dřevěnými dýhami do tvaru kádě. Dýhy upevníme z boku obručemi, dno i horní stranu uzavřeme prkénky, která připevníme hřebíky. V zimním období můžeme na kořenové baly nechat působit mráz a potom je připravovat jako tzv. mrazové baly bez obalu.

Při dobývání listnatých stromů a keřů bez zemního balu postupujeme stejným způsobem. Volíme podstatně větší průměr kořenové soustavy než u stromů s balem a půdy necháme na kořenech jen tolik, kolik na nich samovolně drží.

Po vyjmutí a zabalení podložíme bal větší plachtou, kterou pak dvě nebo více osob uchopí za rohy a vyzvedne celou rostlinu z jámy na dopravní prostředek, popřípadě ji posouvá po fošnách na nové stanoviště. Těžší kusy vyzvedáme z jámy pomocí kladky lanem uvázaným za kmen, který musíme dobře ovázat před poškozením. Jistější je, když podebereme bal zkříženými lany. Bal, vyzvednutý kladkou nad úroveň pozemku, podložíme fošnami nebo trámy, které vsuneme napříč jámy.

Vyzvedání balů z jam je možné také různými pákovými systémy, z nich nejlepší je dvoukolový přívěs s prohnutou ložnou plochou a pevným delším závěsem (ojí). Pro vyzvednutí stromu se sklopí ložná plocha přes osu kol svisle do jámy, takže stojí spolu se závěsem paralelně ke stromu. Bal se obepne řetězy, kmen připoutá elastickým popruhem k závěsu a tahem pákového napínáku se vrátí ložná plocha přívěsu i se stromem do vodorovné polohy. Takto vyzvednutý strom lze převézt na nové stanoviště, není-li příliš vzdálené, a opačným postupem sklopit do připravené výsadbové jámy. Stejným způsobem lze vzrostlé stromy s balem nakládat na dopravní prostředky. Nejmenším zařízením tohoto typu lze vyzvednout mladé stromy vysoké až 6 m a těžké 500 kg. Větším zařízením mohou dva muži zvednout strom těžký 4 až 5 tun. K tomu lze jen dodat, že každý sadovnický podnik má svůj systém dobývání a dopravy vzrostlých dřevin, který se po zapracování obsluhy v určitých podmínkách osvědčil.

Přesazování vzrostlých stromů pomocí strojů může být ekonomicky výhodnější než výše popsaným klasickým způsobem, musejí být ovšem splněny určité předpoklady. První z nich je školkařsky předpěstovaný, vícekrát přesazovaný rostlinný materiál ve sponu 2 až 3 m, potom příprava kmene a silnějších větví bandážováním jutovou pytlovinou proti poškození i pro snížení transpirace a vyvázání nízko založených větví ke kmenu. Pokud větve přesahují hloubící zařízení stroje, bude nutné je odřezat až na větvení kroužek. Pracovní postup dobývání a přesazování přesazovacím strojem např. značky VERMEER začíná vyříznutím balu spuštěním rýčů. Bal se pak hydraulicky vyzvedne, zarovná se spodní část a v dopravní poloze se převeze přesazovačem na nové stanoviště, kde se vsadí do připravené jámy. Pro vzdálenější dopravu se balí zemní bal do jutové tkaniny, popřípadě ještě do drátěného pletiva naloží, nejlépe hydraulickou rukou, na dopravní prostředek. Některými stroji pro dobývání vzrostlých stromů lze také hloubit jámy pro přesazování. Jsou-li tyto jámy těsné, dáme do nich před vsazením stromu přiměřené množství kaše ze stejných dílů kompostu a rašeliny s vodou, aby po vsazení bal vytlačil zemitou kaši na úroveň terénu, a tím se vyplnily všechny mezery. (Podrobněji pojednávají o této technice články ŠONSKÉHO v časopise Záhradníctvo č. 2 a 3/1981.)

Hloubení jam můžeme dělat na celoplošně připravené půdě klasickým způsobem. Předem hloubíme výsadbové jámy pro silnější stromy a keře. Pro keře a jehličnany s menší kořenovou soustavou nebo menším balem do průměru 25 cm odpíchneme na vyznačeném místě zahradnickým rýčem obrys jámy, 30 x 30 až 50 x 50 cm, a stejně hluboko ji pak vyhloubíme do čtverce. Vrchní vrstvu (první „štych“) ornice dáme na jednu stranu a spodní vrstvu na stranu druhou. Pro stromy a silnější keře odpíchneme kolem značky kruhový obrys o průměru nejméně 70 cm a vyhloubíme jámu 50 až
60 cm hlubokou. Pro vzrostlé dřeviny hloubíme jámy přiměřeně větší a hlubší. Na předem celoplošně nepřipravené, „rostlé“ půdě kopeme jámy o něco větší a část výkopu, zpravidla vrchní vrstvu, vylepšíme podle potřeby navezeným humusem. Na navážkách budeme někdy nuceni nahradit celý výkop novou ornicí. Čerstvý hnůj ani strojená hnojiva se nesmějí dostat přímo ke kořenům. Sázet bychom měli vždy do čerstvě vyrytých, neproschlých jam. Ve velmi špatných půdních podmínkách vykopeme jámy v pozdním podzimu nebo v zimním období, necháme je vyvětrat a promrznout, abychom je pak osázeli na jaře, dříve, než půda vyschne. Při úpravách veřejné zeleně musí velikost jam navázat na ceník Sadovnické a krajinářské úpravy.

Nejvhodnější postup při sázení je ve dvojicích. Nejdříve rozneseme sazenice k jámám. Jeden pracovník se ujme sazenic, upraví nůžkami kořeny nebo rozváže plachetku kořenového balu, popřípadě sestříhne i nadzemní část. Pak postaví rostlinu do jámy a přidrží ji, zatímco druhý dá rýčem tolik ornice nebo vylepšené půdy na dno jámy, aby rostlina stále ve správné hloubce (o málo výše, než stála ve školce, neboť půda po výsadbě sedá). Potom jámu zahazuje lepší půdou ke kořenům, zatímco první pracovník rostlinou potřásá, aby se dostala půda mezi kořeny nebo obklopila bal. Nakonec ji mírně přišlápne patou. Rostlinou s málo pevným kořenovým balem se potřásat nesmí. Špatné je ušlapání celé plochy jámy kolem sazenic plochou nohou, neboť setím zamezí potřebný přístup vzduchu ke kořenům. Šlápoty rýčem nakypříme a vzniklou mísu kolem rostlin necháme otevřenou, abychom ji zarovnali až po zálivce. V pozdnějším podzimu za vlhké půdy není zálivka nové výsadby nutná. Často je dokonce lepší, když nevytlačujeme vodou vzduch. Utvoří-li se při jarní výsadbě po zálivce půdní škraloup, rozrušíme ho ihned, jak trochu oschne. Je to důležité.

Kde jsou dány prostorové podmínky a půdní podmínky, hloubíme jámy mechanicky traktorem s neseným nebo přenosným motorovým jamkovačem. Pro vzrostlé stromy hloubíme jámy vrtáním, rypadlem, popřípadě strojem na přesazování vzrostlých stromů a keřů.

Zahuštěné výsadby zakládáme vždy na předem připravené půdě, takže nemusíme hloubit větší jámy, než je pro objem kořenů nebo kořenového balu třeba. Zde pracujeme rovněž ve dvojicích. Nejdříve rozneseme určený počet sazenic na určitou plochu a rozdělíme je tak, aby každá sazenice ležela kořeny nebo stála balem přesně na místě, kde má být vsazena. Jeden pracovník se ujme první sazenice na kraji plochy, druhý vyhloubí jamku a půdu z jamky rozhodí do široka za sebe. Do vyryté jamky vloží první pracovník svou sazenici, druhý mezitím udělá krok zpět, odloží další sazenici stranou a ryje další jamku. Vyrytou půdou zahazuje předešlou sazenici, kterou první pracovník potřepává a vzápětí je ze dvou stran patou přišlápne, aby půda přilnula dobře ke kořenům nebo balu. Tento popis práce platí hlavně pro brigádníky. Profesionální sadovníci budou postupovat ještě jednodušeji. Slabší sazenice budou sázet přímo pod rýč, což vyžaduje určitou praxi. I při tomto způsobu sázení postupuje první pracovník dopředu a druhý couvá zpět až na druhý konec plochy, kde poslední sazenici zahází okolní půdou. Pokud vysazujeme kontejnerové rostliny, vyklápí je první pracovník z nádob nebo rozřezává fóliový kontejner až bezprostředně před vsazením do jamky. Plošné výsadby zakládáme často jen mladými sazenicemi s hrnkovým balíčkem. I zde rozneseme nejdříve sazenice přesně na místo. Sázet potom může každý pracovník samostatně pomocí sázecí lopatky, přičemž si sám vyklepává sazenice z hrnků. Po výsadbě nakypříme všechny šlápoty a odklidíme odpadový a pomocný materiál.

Platí zásada, že půda k výsadbě nebo pro přesazování nesmí být mokrá ani přeschlá. Musí být drobtovitá, kyprá, biologicky činná. Je několik způsobů praktického posuzování kvality přípravy a okamžitého stavu půdy. Např. normální hlinitá půda je v dobrém stavu pro vysazování, když po přitlačení sevřené pěsti na urovnaný povrch půdy se otisknou nejvýše obrysy kloubů nebo když stopa dospělého člověka není hlubší ani mělčí než 2 až 4 cm. Vlhkost půdy se také posuzuje sevřením hrstky půdy v dlani – když se po otevření dlaně hrouda snadno rozdrobí, je pro výsadbu vhodná. Půda je také vhodná pro výsadbu, když nepřilne k hladkému, nerezavému rýči i když je dosti jílovitá. Vždycky se musí snadno rozpadávat a nesmí prášit. Pouhý pohled na půdu může být klamný. Na jaře může být pod oschlým povrchem půda pro výsadbové práce ještě nebezpečně mokrá. Při velkovýsadbách je důležité mít půdu a výsadbový materiál včas připravený, ale k samotné výsadbě můžeme přistupovat až v okamžiku stavu půdy a tuto dobu plně využívat.

Je přirozené, že mohou nastat povětrnostní podmínky, kdy musíme přistoupit k výsadbě i za nepříznivého stavu půdy, chceme-li připravený rostlinný materiál vsadit do země. Musíme ovšem postupovat obezřetně, půdu zbytečně nesešlapávat a snažit se dostat ke kořenům půdu drobtovitou. Za sucha upravíme půdní vlhkost přidáním vlhčí půdy a naopak za mokra přidáním sušší půdy. Proschlá půda odčerpá z kořenů potřebnou vláhu již za několik hodin, a tím kořeny ztrácejí schopnost regenerace.

S úspěchem můžeme vysazovat a přesazovat opadavé listnáče po celé období jejich vegetačního klidu, pokud půda není zamrzlá. Jsou ovšem výjimky, uvedené v hlavní části této knihy u rodů, kterých se to týká. S počátečním opadem listů bývá doba výsadby nejpříznivější. S dobýváním a sázením můžeme začít, pokud jsou letorosty vyzrálé, jejich růst ukončen terminálním pupenem, u některých dřevin zaschlým vrcholkem a lze je snadno odlistit. V oblastech, kde půda snadno vysychá, je podzimní výsadba výhodnější, neboť rostliny zakořeňují ještě za zimní vláhy a jarní sucho jim neuškodí.

Vhodným obdobím pro výsadbu jehličnanů a stálezelených listnáčů je pozdní léto (od poloviny srpna) a časný podzim (do října). Vysazují se výhradně se zemním balem za předpokladu, že je půda dostatečně vlhká nebo zavlažovaná. I tyto dřeviny po zakořenění v teplé půdě plně využijí zimní vláhu. Zpravidla je však nutná vydatná zálivka ihned po výsadbě.

S počínajícím jarem (někdy již v únoru) nastupuje období jarní výsadby opadavých listnáčů a trvá až do dubna, dokud dřeviny nejsou silněji narašené. Při pozdní jarní výsadbě můžeme některým druhům usnadnit ujmutí silnějším seříznutím nadzemní části. U všech dřevin tento zákrok nemůžeme provést a pak se nevyhneme ztrátám. V místech s extrémním podnebím se nemůžeme vždy řídit podle výše uvedených měsíců výsadby, ale dobu výsadby musíme přizpůsobit fenologickým kritériím, hlavně období růstu kořenů. V sadovnické praxi následuje na jaře, po výsadbě opadavých listnáčů, výsadba stálezelených listnáčů a jehličnanů se zemním balem. Ta se zpravidla prodlouží až do května a pokračuje kontejnerovými rostlinami.

Tzv. kontejnerové rostliny (pro které zatím nemáme vhodný český název) a mladé rostliny s hrnkovým balíčkem můžeme vysazovat téměř nezávisle na ročním období. Praxe však ukázala, že v plném létě se sázejí zřídkakdy a do zmrzlé půdy se nesázejí vůbec. I když okrasné školky původně počítaly, že zavedením kontejnerových kultur se prodlouží prodejní sezóna přes celé vegetační období, nestalo se tak. Vžitý cit pro vhodnou dobu výsadby je silnější.

U některých druhů postačí prosvětlení koruny, zvláště u těch, kde výhony končí dobře vyvinutými terminálními pupeny. U jiných druhů ponecháme jen několik silnějších výhonů a ty ještě zkrátíme o čtvrtinu až třetinu jejich délky. Čím více je vyvinutých pupenů po celé délce výhonu, tím více je musíme zkracovat. U dřevin, které tvoří několik strnulých, silných výhonů, jako je mají arálie nebo škumpy, odřežeme nejvýše slabé výhony. Silné zkrácení je vhodné u keřů a polokeřů, které kvetou v létě a na podzim. Další dřeviny, které vyžadují silné zkrácení při výsadbě, jsou např. vrby, topoly, ibišky, hortenzie latnaté apod.

Kontejnerové rostliny a dřeviny se zemním balem z volné půdy nezkracujeme. Krátíme jen mladé, vytáhlé výpěstky těch druhů jehličnanů, které snášejí dobře řez, jako tisy a zeravy. Při přesazování vzrostlých listnatých dřevin se zemním balem musíme přehoustlé keře alespoň prosvětlit a koruny stromů zmenšit, pokud nejde o vícekrát přesazovaný školkařský materiál. U běžných velikostí výsadbový materiál při jarní výsadbě zkracujeme víc než při podzimní výsadbě, kdy má čas vytvářet nové kořeny.

Pro řez kořenů při výsadbě platí zásada: Čím více kořenů, tím snadnější ujmutí. Konce všech silnějších kořenů čerstvě zahladíme nožem nebo nůžkami. Přisekávání sekyrkou nebo rýčem, jak se to při velkovýsadbách někdy dělá, je pro rostliny škodlivé. Řezná rána by měla směřovat dolů podle teorie polarity, která učí, že výhony rostou ke světlu, ale kořeny do země. Nalomené a jinak poškozené nebo nahnilé kořeny zkrátíme až na zdravou část. Dlouhé kořeny zkrátíme tak, aby se vešly do výsadbové jámy. Kořeny upravujeme těsně před vsazením do jámy, popřípadě, jsou-li zaschlé, před namočením do vody.

Pokud se jedná o zásilky poštou nebo po železnici, bezodkladně je vybalíme, nenastalo-li během dopravy mrazivé počasí. V tom případě uložíme zásilku nejdříve do mrazuprosté, ne však do vytápěné místnosti, a vybalíme ji, až roztaje. Předejdeme tím mrazovým škodám na kořenech, letorostech, popřípadě na listech. Oschlý materiál při dopravě po přejímce navlhčíme a prostokořenné listnáče uložíme buď krátkodobě do uzavřené místnosti, nebo je přikryjeme rohožemi, pytlovinou, vlhkou slámou, listím, popřípadě fólií. Můžeme je též bezodkladně nastojato založit do předem vyhloubených rýh nebo šikmo zarývat do brázd.

V klimatizovaných skladech může výsadbový materiál přezimovat s prostými kořeny. Rostliny se zemním balem mohou zůstat ležet venku déle (ne však přes zimu), seřazené těsně vedle sebe až do doby výsadby, přičemž je musíme čas od času pokropit a pečlivě sledovat, aby kořenové baly nepřeschly. Zejména u rostlin s rašelinovým balem by to bylo velmi nebezpečné. Nestihneme-li výsadbu do zimy, musíme i balové zboží založit nebo alespoň prosypat rašelinou natolik, aby baly nepromrzly. Při zakládání i ukládání dbáme, aby všechno bylo řádně popsáno na jmenovkách.

Tyto vegetační nádoby naplníme třemi vrstvami substrátu, a sice vrstvou drenážní, filtrační a vegetační. Na dno dáme drenážní vrstvu v podobě štěrku ve vrstvě 20 až 25 % celkového profilu nádoby. Tato vrstva může při vhodném řešení odpadu nebo odtoku sloužit i jako zásoba vody, která zpětným vzlínáním zásobuje vláhou vrstvu vegetační. Na drenážní podklad rozprostřeme asi 5 cm filtrační vrstvu ze směsi rašeliny a písku v poměru 3 : 1. Lepší je však filtrační vrstva z umělých hmot, jako je kamenná vlna (tavený čedič, používaný jako izolační materiál), Hygromul, Grodan, filtrační rohože a jiný podobný materiál, který nepodléhá rychlému rozkladu. Filtrační vrstva chrání drenáž před zanášením, zabraňuje rychlému vyplavování živin z vegetační vrstvy a slouží ke zpětnému vzlínání vody, zadržené vhodnou úpravou odtoku v drenážní vrstvě. Pokud získáme filtrační rohože nebo kemennou vlnu v plástech, můžeme jimi obložit stěny nádob až na dno, a tím podpořit vzlínání.

Druh půdního substrátu – zeminu – pro vegetační vrstvu volíme podle situování terasy nebo balkónu. Nemá být příliš vysychavý na slunné straně, ale nemá trpět přemokřením na zastíněné straně. Podle materiálu nádob vybíráme zeminu těžší do nádob, které se snadno prohřívají, lehčí do nádob, které se prohřívají pomaleji. Hlavním kritériem pro složení substrátu budou nároky rostlin, které chceme pěstovat. Nevystačíme se složením substrátu, ve kterém žijí rostliny ve volné přírodě. Raději volíme stabilnější komponenty, jako je mechová rašelina, čistý jíl ve strukturní, zrnité formě a syntetický materiál, kterým je perlit, drcený polystyrén a drcená kamenná vlna. Přidáme zásobní hnojivo, nejlépe vhodný druh HERBASYNU 1 až 7, v dávce 2 až 6 kg.m³. Univerzální substrát pro vápnomilné dřeviny se skládá ze směsi jílu, rašeliny a písku v poměru 3 : 2 : 1. Pokud nemáme k dispozici pro vápnostřežné dřieviny čistý kopaný nevápenitý jíl, musíme množství jílu snížit nebo ho částečně nahradit listovkou, vřesovkou nebo hrabankou. Pro dřeviny, které vyžadují slabě kyselou půdní reakci, můžeme použít také rašelinu s přídavkem 1,5 kg vápenného prachu (páleného vápna nebo 3 kg mletého vápence na 1 m³). Dřevinám, které vyžadují vyslovené kyselou reakci, postačí 1 kg CaO na 1 m³ rašeliny s přídavkem křemičitého písku, aby substrát byl propustný.

Další skupinou je zeleň ve stabilních nádobách, nádržích, žlabech a korytech nebo v nádobách přenosných jen zvedacími mechanismy. Zde je složení použitého materiálu k výrobě nádob zvlášť důležité, neboť to rozhoduje o tom, co do těchto nádob můžeme vysadit. Např. armovaný beton není pro růst mnohých druhů dřevin příznivý. Také osinkocement se vyznačuje silně zásaditou reakcí, s čímž se musí při výběru výsadbového materiálu počítat. Svou lehkostí je vhodný sklolaminát. Pro žlaby a koryta je vhodná keramika a kámen. Dřevo lze použít, jen pokud je vhodně impregnované. Rozměry těchto nádob musejí být úměrné hmotnosti a výšce výsadbového materiálu nejen z estetického hlediska, ale i z hlediska stability při silném větru. Poměr plochy dna nádoby k ploše siluety kompaktních dřevin se počítá 1 : 4. Každá nádoba by měla obsáhnout minimálně
0,4 m³ zeminy, tzn. při půdorysu asi 1 m² výšku vnitřních stěn asi 45 cm. Menší nádoby nemají stabilitu a voda v nich rychle vysychá. U větších nádob je nutno dbát na dobrou propustnost substrátu, aby se pro vzduch a nezkysal. Kořeny rostlin by uhnívaly. (Podrobně pojednávají o mobilní zeleni články ONDŘEJE v časopisu Záhradníctvo 7 – 8/1981.)